1805 - Srovnání pádu meteorických kamenů u Strkova s pády na jiných místech
Na podkladě těchto protokolů získaných na konci 18. století, provedl dr. J. Mayer srovnání pádu meteorických kamenů u Strkova s těmi pády, které byly pozorovány na jiných místech, přiložené kameny podrobil zkoumání a o výsledcích napsal:
Jestliže se srovná případ, který se zde v Čechách přihodil již před 50 lety s těmi, které se přihodily v novější době, jako u l'Aigle ve Francii, u Ensisheimu, Mässingu v Bavorsku v r. 1803 a které podle jiných popisů, od nejvěrohodnějších lidí byly zpracovány, pak nelze nepostřehnout nejnápadnější podobnost i v nejmenších podrobnostech.
Již J. Stepling si všiml podobnosti kamenů z roku 1753 s těmi, které spadly v r. 1723 u Liběšic v Čechách. Dr. J. Mayer uvádí, že může každého přesvědčit, že při srovnání obou ke zprávě přiložených kamenů, které dostal, s kameny od l'Aigle ve Francii a od Ensisheimu v Hornorýnsku, z kterýchžto míst má pěkné kusy, mají nejnápadnější podobnost. Podobnost jde tak daleko že se nedají od sebe rozeznat.
Oba kameny od Tábora, zaslané vyšetřující komisi, jsou beztvaré úlomky, z nichž menší č. 1 váží 5 kventlíků, 20 grámů (celkem 23,333 g), a druhý - větší - č. 2, který se zdá být polovinou předem rozděleného kamene, váží 17 lotů, 2 kventlíky a něco přes (přes 306 g).
Čís. 1 je část většího kusu a je bez kůry, zatímco č. 2 je jen na jedné straně bez kůry. Zdá se, že oba kameny patřily ke hmotě značného objemu. Kůra na povrchové ploše není všude stejnoměrná, na mnohých místech je tlustá půl linky (přes 1 mm), na mnohých sotva jako list papíru. Je černohnědá, hladká sice jako kámen, ale hrbolatá. Vnitřní lomná plocha je drsná, nerovná a podobá se poněkud hrubému, nerovnoměrně zrnitému pískovci, nebo brekcii. Lze pozorovat, že je to směs rozmanitých, nestejnorodých zrnek, která jsou v celé hmotě velmi nestejnoměrně rozdělena. Jsou místa, na nichž je kámen popelavě šedý, jinde více bělavý. Hranice mezi nimi je velmi ostrá. Různá, malá kovově lesklá zrna, která jsou rovněž v celé hmotě nerovnoměrně rozdělena, jeví se pouhým okem jako síra "kyz", mnohá jsou podobná matnému leštěnci olověnému, lupenitá a proužkovaná. Tvrdost je nestejná. Z vnější strany větší než ze strany vnitřní. Na vnitřní straně velmi zřejmě vynikají trhliny. Jsou místa, která se dají velmi snadno odtrhnout. Oba kameny vykazují také na čerstvém lomu mnohé zvětralé železné skvrny, udeří-li se silně na část kamene, pak se dají velmi snadno oddělit, rozloučit a rozlišit mnohé součásti. Objevují se tvrdá místa, která škrábou do skla, ačkoli kámen na ocílce nejiskří, což je zapříčiněno ani ne tak nedostatkem těchto kamenných částí, jako spíše jejich malými rozměry a volným, zrnitým uspořádáním. Tyto křemenné části jeví se ve hmotě jako písková zrna, z nichž ta, která jsou větších rozměrů, prosvítají a vypadají jako obyčejný kámen. Některá jsou pokryta hnědou železnou rzí.
Pod lupou objevují se také šupinovité zelené části, které vypadají podobně jako slída. Snad k těmto slídovým částem patří sporý kysličník hořečnatý, který někteří analytikové ve Francii objevili v několika kusech meteorických kamenů. Obsah hlíny nemůže být převládající, neboť tyto kameny po navlhčení dávají sotva znatelný zápach po hlíně, na rtech neulpívají, vodu nasávají jen málo a v ohni také příliš neztvrdnou. Pod zvětšovacím sklem jsou tyto součásti zvlášť velmi zřejmé. Při kůře se objeví hutnější a více stejnorodější hnědočerná vrstva, v níž zrnitá směs není vidět. Tato směs je na mnohých místech pokryta černým, roztaveným povlakem. Tento roztavený povlak, zcela shodný s kapkami černého železa nebo burele, je na povrchové ploše velmi nerovnoměrně rozdělen a vytváří na mnohých místech hroznovité, vzájemně související polokouličky.
Je pozoruhodné, že tato část kůry obsahuje daleko méně magnetem přitahovaných částí a na mnohých místech není přitažlivá vůbec. Snad je to následek okysličení povrchové plochy, nebo se kůra po vzniku kamene jen náhodně k němu připojila. Přímo pod velmi tenkou kůrou objevují se součásti vůbec nepozměněné. Její vnější vzhled není působením žáru pozměněn. Již pouhým okem lze vidět krystalický tvar pyritových zrnek a šupinovitou strukturu magnetem přitažlivého kazu a ještě více zvětšovacím sklem, kdy krychlovitý a routovitý tvar pyritu lze dokonale zjistit.