ČAS v době růstu a budování - Fr. Kadavý
… Moje poznámky budou poněkud jiné než vzpomínky dobrovolných pracovníků, kterým byla práce v ČAS koníčkem. Byl jsem zaměstnancem Společnosti a práce pro ČAS se mi stala časem radostného naplnění života. Ve 14 letech jsem se pustil "do světa" na vlastní pěst, když jsem nechtěl chodit na práci do panského dvora, jako moji rodiče. V roce 1917 jsem přišel do Prahy. Bylo mi jedenadvacet let. Záhy jsem zde vstoupil do Sdružení skautů socialistů, kde jsem se seznámil s astronomií zásluhou ing. Jaroslava Štycha, na jeho přednáškách i na besedách u táborových ohňů. Sdružení vydávalo časopis Skaut průkopník. Ing. Štych vedl jeho redakci, já administraci. V březnu 1922 se vzdal Karel Anděl vedení administrace ČAS. Ing. Štych mi vedení administrace nabídl a ve výboru doporučil. Byl jsem přijat od 1. května 1922.
Kancelář Společnosti byla ve druhém patře, v západní věži nynějšího Hlavního nádraží. Původně (od počátku roku 1920) byla v Kaulichově domě na Karlově náměstí, kde byly posluchárny české techniky. Tam bylo také zubní ambulatorium Ředitelství státních drah. Když bylo třeba ambulatorium rozšířit, nabídlo zmíněné ředitelství Společnosti místnost ve věži nádražní budovy výměnou za kancelář v Kaulichově domě. V této místnosti bylo středisko ČAS od počátku roku 1924, kdy bylo pře-stěhováno do VI. patra budovy ředitelství v sousedství nádraží. Tam zůstalo až do června 1928, kdy bylo přestěhováno na hvězdárnu na Petříně.
Podle smlouvy jsem měl pracovat v určených dnech čtyřikrát týdně. Úřední hodiny zavedené Andělem byly od 17,30 do 19,30. Anděl byl učitelem a práci v kanceláři Společnosti si vzal místo večerního vyučování v učňovské škole. Jeden z pracovních dnů však byla také sobota. Byl jsem skaut, vůdce vlčat a jezdil jsem od časného jara do podzimu a chlapci každou sobotu a neděli do přírody. Proto jsem požádal výbor, abych směl změnit úřední hodiny na pondělí až pátek od 14 do 18 hodin. Tyto úřední hodiny byly pak dodržovány až do konce války 1945. Teprve když byli přijati další trvalí zaměstnanci, byly přeměněny na celodenní.
Musím se přiznat, že jsem si zaměstnání v ČAS velmi cenil a byl jsem v něm naprosto spokojen. Prostředí bylo neobyčejně příjemné. Lidé ve výboru přátelští a laskaví. Mnohých jsem si velmi vážil. V astronomii jsem byl přece jen začátečník, ale u všech členů výboru jsem našel porozumění i pomoc. Na dotazy odborného rázu odpovídali členové výboru. V korespondenci však převládaly věci rázu administrativního: žádosti o prospekty, přihlášky za členy, objednávky publikací. To jsem záhy zvládl samostatně. V knihovně "úřadovali" rovněž členové výboru: PhMr. Liegert, ing. Borecký a koncem roku 1922 již také Fr. Schuller, který se v červnu toho roku přihlásil za člena. Dodnes si vzpomínám na toho nesmělého, štíhlého mladíčka, s plochým slamáčkem a hůlčičkou, který projevil tolik nadání, neúmorné vytrvalosti a obětavosti. To byl pozdější autor Atlasu souhvězdí severní oblohy, znamenitý pozorovatel proměnných hvězd, autor celé řady výborných astronomických snímků a studií. Škoda, že jeho pozdější nervová choroba mu práci v astronomii překazila.
Počátkem roku 1922 měla Společnost přibližně 500 členů. Časopis Říše hvězd vycházel v nákladu 800 výtisků. Byl expedován z kanceláře Společnosti. Adresy jsem psal ručně, stejně jako dopisy, protože psací stroj tehdy ještě ČAS neměla. Členům, abonentům a knihkupcům mimo Prahu bylo expedováno kolem 700 výtisků. Pražským knihkupcům jsem jednotlivá čísla donášel osobně. S mnohými knihkupci jsem se dobře seznámil a oni mi často pomohli opatřit pro mimopražské členy antikvární a rozebraná díla z astronomie a příbuzných věd. Koncem roku zůstalo na skladě jen 50 kompletních ročníků, které zakoupilo ministerstvo školství (místo subvence) a které jsme rozeslali určeným středním školám. Tak byl III. ročník již koncem roku 1922 rozebrán.
Prvé číslo ročníku I., vyšlo nákladem 1000 výtisků, časopis vycházel čtvrtletně, jednotlivá čísla měla 20 stran, celý ročník 80 stran. II. ročník vycházel jako měsíčník o 16 stránkách. Vyšlo 10 čísel, v červenci a srpnu časopis nevycházel. Náklad jednotlivých čísel byl 1200 kusů, ale značná část zůstala neprodána. Proto byl náklad III. ročníku snížen až na 800 výtisků. Redaktorem I. ročníku byl ing. Petrák, II. ročník řídil prof. dr. Jindřich Svoboda, III. ročník řídil redakční kruh, vytvořený ze členů výboru, členy kruhu byli: Karel Anděl, ing. Václav Borecký, Karel Dragoun, dr. Josef Hraše, Josef Klepešta, PhMr. Antonín Liegert, ing. Josef Petrák, ing. Viktor Rolčík a ing. Jaroslav Štych. Ročníky další, IV. až VII., řídil prof. dr. Bohumil Mašek v Ondřejově. Jednotlivá čísla těchto ročníků vycházela šestkrát ročně a měla 32 i více stran. Další ročníky vycházely zase s 10 až 12 čísly ročně a řídili je postupně: dr. Otto Seydl, dr. Hubert Slouka, dr. Bohumil Šternberk, opětně dr. Slouka a dr. J. M. Mohr. Náklad IV. ročníku byl zase 1000 výtisků, pozdější ročníky 1200, 1500, 2000 a největší náklad po II. světové válce dosáhl 5000 výtisků.
Počet členů zpočátku vzrůstal velmi rychle. Koncem roku 1918 měla Společnost 147 členů, 1920 200, 1923 600, 1927 již 800 členů. Tento počet zůstal přibližně na stejné výši až do roku 1938. Jen od roku 1934 do roku 1937, kdy se projevila hospodářská krize nejtížeji, dokonce mírně poklesl. Složení členstva se téměř neměnilo. Mužů bylo stéle kolem 90 %, žen jenom 10 %. Nejvíce bylo studujících - 20 až 22 %, dále úředníků kolem 18 %, profesorů kolem 10 %, učitelů jenom 8 %, stejný počet také lékařů a inženýrů. Zbytek tvořilo obyčejně kolem 30 živnostníků, 20 dělníků, 15 důstojníků, 10 kněží, 10 rolníků a zbytek bez udání nebo různá jiná zaměstnání. Převážnou většinou tedy lidé, na které hospodářská krise doléhala nejvíce.
Finanční stav Společnosti byl již od r. 1923 značně tíživý.Náklady na tisk časopisu vzrůstaly, subvence byly nepatrné,členské příspěvky vzhledem k složení členstva nebylo možno zvyšovat. Činní členové platili Kč 10,- přispívající Kč 15,- Předplatné na časopis Kč 30,-; pro členy v Praze Kč 20,- mimo Prahu Kč 15,-. Hrozilo zastavení vydávání časopisu, a to by značně ohrozilo i růst mladé Společnosti. Proto jsme s J. Klepeštou začali vydávat Knihovnu přátel oblohy. Poznali jsme, že je zájem hlavně o praktické příručky. Rolčíkův Návod na sestavení hvězdářského dalekohledu, Schneiderovy Hodiny a hodinky, Klepeštova Cesta oblohou byly brzy rozebrány. Šafaříkové William Herschel a jeho sestra Karolina, ale i spisek prof. Stratonova o životě na sousedních světech úspěch neměly. Ale bylo to oživení styku se členy, kterým jsme posílali všechny publikace na ukázku, a to pomáhalo Společnosti finančně i morálně.
Kromě publikací vlastního nákladu jsme posílali na ukázku členům i drobné knížky vydávané nakladatelem Svobodou, který nám na ně dával 50 % slevu. Byly to Šimáčkovy spisy Slunce, nejbližší hvězda, Rozměry vesmíru a Majestát světla, Klepeštova Fotografie těles nebeských, Guthova Planeta Mars. Vedle toho jsme členům obstarávali v antikvariátech různá astronomická díla již rozebraná, za což byli členové velmi vděčni a přispívali Společnosti drobnými peněžitými dary. Tak se nám podařilo udržet finanční stav Společnosti jakž takž nad vodou a hlavně zajistit nepřetržité vycházení Říše hvězd.
K 10. výročí založení Společnosti vydala Knihovna přátel oblohy díla, která byla radostně uvítána našimi Členy a vzbudila velkou pozornost i v zahraničí. Byl to Schullerův Atlas souhvězdí severní oblohy a Andělova Mappa selenographica. Za Atlas souhvězdí severní oblohy udělila Société astro-nomique de France J. Klepeštovi a Fr. Schullerovi cenu Henry Reye. Po usnesení příslušné sekce Mezinárodní astronomické unie, byl označen jménem Anděl na Měsíci jeden větší kráter a několik menších útvarů v jeho okolí. To je cenné uznání díla českého učitele a spoluzakladatele ČAS. Později vyšel II. díl Atlasu souhvězdí severní oblohy, který zpracoval Karel Novák, Nástěnná mapa severní oblohy a Otáčivá mapa severní oblohy s novým vymezením hranic souhvězdí od téhož autora. Kromě toho vyšel Klepeštův Spektrální atlas severní oblohy, obrazové publikace Měsíc, Mlhoviny a Fotografie těles sluneční soustavy, Malý atlas souhvězdí a řada dalších publikací pro milovníky astronomie. Výborným doplňkem této publikační činnosti bylo dílo zpracované čtyřmi našimi předními odborníky, souhrn poznatků moderní astronomie: Gutha, Linka, Mohra a Šternberka, nazvané prostě Astronomie. První svazek vyšel ještě za války, další mohly vyjít až po válce. Náklad tohoto díla byl 2000 výtisků a byl krátce po vydání jednotlivých dílů vyprodán. Druhé vydání vyšlo v nakladatelství československé akademie věd. Již v prvých stanovách Společnosti si tato vytkla mimo jiných cílů také postavení lidové hvězdárny. Požádala Radu hl. m. Prahy o darování pozemku a Rada již 6. května 1921 dala Společnosti k disposici hradební baštu č. 8 na Pohořelci. Velkolepý plán hvězdárny zdarma vypracoval ing. Záruba, člen přípravného výboru a jeden ze zakladatelů ČAS. Stavba by si však vyžádala nákladu několik milionů Kč, a ty nebylo možno opatřit ani v tehdejším poválečném nadšení. Po tragické smrti generála Štefánika byl ustaven Výbor pro uctění jeho památky. Předsedou byl básník Machar, který byl v té době generálním inspektorem armády. Sbírkami v armádě, na školách a v Sokole jakož i dary různých závodů a bank se sešlo několik set tisíc Kč. Na stavbu to však nestačilo. Byly za ně nakoupeny dalekohledy, hodiny a některá další zařízení pro budoucí hvězdárnu. V roce 1921 nechal výbor upravit jako prozatímní observatoř umělou jeskyni v Havlíčkových sadech na Vinohradech. Postavil tam 95 mm refraktor, kterým za příznivého počasí bylo možno dvakrát týdně pozorovat Měsíc, planety a jiné objekty na obloze. Službu demonstrátora obstarával dobrovolně člen výboru Karel Dragoun a pomáhal mu učitel Lederer. Jeskyně byla však příliš vlhká, mapy a jiné pomůcky tam vlhly, některé součásti dalekohledu rezavěly. Proto byla tato prozatímní observatoř již v roce 1923 zrušena.
Další prozatímní observatoř zřídil výbor s povolením ředitelství Státní hvězdárny v roce 1925 na věži Klementina. Zde byl umístěn Heydův 120 mm refraktor a pozorování se zde konala za měsíčních večerů pro členy Společnosti a jimi uvedené hosty. Přístup do věže byl dosti obtížný, po půdách budov Klementina. Sraz byl na nádvoří; kdo se opozdil, do věže se nedostal. První taková společná vycházka na věž byla 11. dubna 1926. Účast: 62 členů a 20 hostů. Na omezené prostory ve věži to bylo mnoho a proto se vystoupilo nahoru ve dvou skupinách. Část účastníku musela počkat, až se prostory uvolní. Službu demonstrátorů zde konali F. Kadavý a F. Schüller. Schüller sem docházel častěji na pozorování proměnných hvězd. Dne 29. června 1927 zde bylo společné pozorování částečného zatmění Slunce. Několik nadšenců zde na zatmění čekalo od večera do ranních hodin, kdy byl počátek úkazu.
V květnu 1926 začal výbor Společnosti opět jednat s Radou hl. m. Prahy o stavbě hvězdárny. Tentokrát to měla být skromná hvězdárna s jednou kopulí, podle návrhu ing. Štycha. Měla stát na Vinohradech, v Riegrových sadech. Plán však narazil na potíže Sokol na Vinohradech plánoval na vyhlédnutém místě stavbu sokolovny. Již v prosinci 1926 uvolnila Rada hl. m. Prahy na stavbu hvězdárny v Riegrových sadech Kč 200 000,- ale k realisaci plánu nebylo možno přistoupit pro odpor Sokola. Nakonec navrhl Sadový úřad hl. m. Prahy výboru možnost stavby hvězdárny na Petříně. Výbor tento návrh uvítal, protože prostředí v sadech na Petříně je mnohem vhodnější než v Riegrových sadech, kde by rušilo blízké nádraží.
Lidová hvězdárna na Petříně tedy vznikla spoluprácí Rady hl. m. Prahy a ČAS. Praha poskytla prostředky na stavbu, Společnost dodala potřebné zařízení, které zakoupila ze zmíněných sbírek a měla prozatím uskladněno v Technickém museu. Hvězdárna měla být upravena z domku čp. 205, který byl přistavěn k původní hradební věži Hladové zdi. Hlavní kopule měla být postavena na hradební věži, další kopule na půlkruhovou zeď v přízemí domku. Tento plán pro změnu narazil na odpor nájemníků domku čp. 205, pro které neměla Rada hl. m. Prahy náhradní byty. Proto povolených Kč 200 000,- na adaptaci domku bylo uvolněno na přístavbu východního křídla a hvězdárna tak získala tři kopule.
Východní křídlo s kopulí bylo postaveno ve druhé polovině roku 1927 a v prvé polovině roku 1928. Východní kopuli zhotovil zámečnický závod z Vinohrad, který měl již zkušenosti se stavbou podobné kopule pro soukromou hvězdárnu PhMr. Fr. Fischera v Praze - Podolí. Kopule po menších úpravách pohybu podle návrhu ing. Boreckého sloužila velmi dobře, pohyb štěrbiny u kopule šel bezvadně. Hlavní kopuli o průměru 7,5 m bylo tehdy nutno objednat v cizině. Byla objednána spolu s kopulí západní od fy Weckmann v Annenieki v Litvě. Závod dodal dřevěné konstrukce a stavbu pod vedením ing. Weckmanna prováděly v březnu a dubnu 1930 pražské závody. Konstrukce kopulí dodal Weckmann již na podzim 1929, ale montáž nebylo možno ihned provést, protože nebyly dokončeny přípravné práce. Výstavbu brzdila neochota jednoho z nájemníků.
… Dalším takovým problémem, který si vyžádal mnoho starostí a porad, bylo opatření hlavního dalekohledu. J. Klepešta, který v roce 1927 zastupoval na Státní hvězdárně dr. Seydla v době jeho dovolené, objevil náhodou zprávu o prodeji dvojitého Zeissova refraktoru po vídeňském selenografu Konigovi. Nabídka byla velmi lákavé. Dalekohled, jehož kvalita byla z odborné literatury známá, nabízela pí Konigové za 16 000 šilinků (80 000 Kč), přibližně za šestinu jeho skutečné ceny. V pokladně Společnosti bylo tehdy jen 15 000 Kč. Výbor se však odhodlal k jednání s paní Konigovou, na schůzi 23. 2. 1928 koupi schválil, poslal zálohu a sjednal splátky. Požádal o finanční pomoc presidenta Masaryka, ministra Beneše, ministerstvo školství, Radu hl. m. Prahy a různé závody a banky. President Masaryk věnoval 20 000 Kč, Rada hl. m. Prahy 30 000 Kč, ministerstvo školství 50 000 Kč, Melantrich 10 000 Kč, banky po 5 000 Kč a pod. Byl to odvážný pokus, ale zdařil se. Hvězdárna získala velmi dobrý, výkonný stroj pro popularizaci i pro odbornou práci. Rozebrání dalekohledu ve Vídni, převoz do Prahy a sestavení v Praze si vyžádalo přibližně dalších 80 000 Kč, ale i ty výbor opatřil z darů členstva, závodů a bank. Dalekohled ve Vídni rozebral a v Praze postavil mechanik Souček ze Staré Ďaly, kterého pro tento úkol ochotně uvolnil dr. Šternberk. Dalekohled se osvědčil hlavně při pozorování Slunce, Měsíce a planet. V roce 1933, v mezinárodním programu, jím doc. dr. V. Nechvíle pořídil cennou řadu fotografií, pozic planety Eros, které přispěly k novému určení sluneční paralaxy.
Prvá část hvězdárny - východní křídlo s jednou kopulí, byla otevřena pro členy Společnosti na slavnostní schůzi dne 24. června 1928, na které promluvil předseda prof. dr. Fr. Nušl. Kancelář Společnosti byla přemístěna z budovy Ředitelství státních drah 12. 6. 1928. Pro návštěvy veřejnosti byla hvězdárna otevřena 5. května 1929. Toho dne byla přístupna zdarma a navštívilo ji asi 800 lidí. V prvých letech byla přístupna za jasných večerů denně, kromě pondělí, přibližně na dvě hodiny. Přístup byl sady na Petříně, které byly na noc zavírány a proto byly s návštěvou spojeny určité potíže. Cesty v sadech nebyly osvětleny. Vstup do hvězdárny byl železnými vrátky v Hladové zdi. Roční návštěvy se pohybovaly kolem 10000 osob. Teprve roku 1932, kdy u příležitosti sokolského sletu byla znovu-zřízena lanová dráha na Petřín, zbudována veřejná cesta na Strahovský stadion, byl upraven vchod do hvězdárny z Růžového sadu. Průměrná roční návštěvnost vzrostla na 20000 osob.
Do roku 1932 sloužila bašta č. 4 před hvězdárnou jako pozorovací místo k pozorování meteorů. Má rozlohu téměř jednoho hektaru a byly tu neobyčejně dobré podmínky, obdivuhodné uprostřed města. Byla většinou obklopena sady a vojenskými prostorami s množstvím stromů. Byl tu postaven fotografický domek s pojízdnou střechou a meteorologická budka s vybavením stanice. Před úpravou bašty na Růžový sad, byl fotografický domek přemístěn do zahrady hvězdárny, podobně i meteorologická budka. Meteorologická pozorování tu však musela být časem přerušena. Okolní stromy postupně zmenšovaly potřebnou volnou plochu k pozorování. Zánikem pozorovací bašty skončilo i fotografování proměnných hvězd na betonovém sloupku, který si na baště zbudovali pozorovatelé Václav Izera, Zdeněk Kopal, Vítěza Nováková a Rostislav Rajchl.
Vhodné prostředí k pozorování meteorů na baště před hvězdárnou vyvolalo velký zájem o tento obor amatérské astronomie. Meteory, hlavně Perseidy, pozorovali již dříve někteří zájemci. Na věži v Klementinu 1923: Dragoun, Kadavý, Klepešta, v zahradě vily PhMr. Fr. Fischera v Podolí 1924: Fischer, Fischerová, Dragoun, Kadavý. Na Petříně se pozorování zúčastnilo mnohem více členů. Byli rozděleni do tří skupin: pro statistická pozorování, zakreslování a fotografování. Pro zakreslování meteorů věnoval prof. Svoboda z české techniky pozorovací stolek se zrcadlem, ve kterém pozorovatel meteory sledoval, a zařízením pro vhodné osvětlení mapy oblohy, do které meteory zakresloval. Pozorování na Petříně se stala základem, na kterém se rozvinul jeden z nejúspěšnějších oborů československé astronomie. Zdejší pozorovatelé Kvíčala, Vand a Vrátník vypracovali pod vedením dr. Vlad. Gutha Gnomonický atlas pro zakreslování meteorů, který měl vyjít s podporou Mezinárodní astronomické unie. Druhá světová válka však původní plán změnila. Atlas vyšel roku 1941 vlastním nákladem ČAS. I tímto dílem Společnost doplnila záslužnou činnost publikační. Počet pozorovatelů meteorů dosáhl značného čísla. V roce 1926 měla sekce 39 pozorovatelů, v roce 1929 již 59 pozorovatelů.
Vedle sekce pro pozorování meteorů vznikly již v roce 1924 také sekce pro pozorování Slunce a proměnných hvězd. Sekci sluneční vedl Vl. Guth. Měla zpočátku jen 5 pozorovatelů, později počet pomalu vzrůstal. Byli to jen pozorovatelé slunečních skvrn. Někteří z nich později skvrny i zakreslovali. Tuto pozorovací metodu značně zdokonalil dr. Antonín Bečvář. Na Petříně, vedle denního zakreslování skvrn, se od roku 1932 začaly pozorovat Zeissovým protuberančním spektroskopem také protuberance a měřit chromosféra. Pozorování pod vedením dr. Bohumily Novákové prováděli hlavně Jan Kvíčala, Jaroslav Vlček a Alois Vrátník.
Sekci pro pozorování proměnných hvězd vedl od roku 1924 prof. Bohumil Hacar v Prostějově. Její řízení z Prostějova bylo však dosti obtížné a proto později vedení převzal v Praze Fr. Schüller. Sekce měla v roce 1929 13 pozorovatelů. Na Petřině rozvinul práci v sekci Rostislav Rajchl a po něm od podzimu 1930 mladičký, šestnáctiletý Zdeněk Kopal. Svým nadšením a svým neobyčejně organisačním talentem získal pro pozorování proměnných hvězd velký počet zájemců. Záhy měla sekce již třicet pozorovatelů. Každého nového člena, který začal docházet na hvězdárnu, hlavně studenty, snažil se Kopal přimět k praktické činnosti, hlavně ovšem k pozorování proměnných hvězd. Po jeho odchodu na studium do zahraničí se ujal vedení sekce dr. Vladimír Vand, dále Vrátník, Ruml a další. Pozorovací mapky kreslili členové a vedoucí sekce. Spoluprací Zdenka Kopala a Vladimíra Vanda vyšel i pěkný Atlas proměnných hvězd. V sekci byly získány i dlouhé řady pozorování. Některé byly publikovány v zahraničních časopisech, některé v rozmnožované publikaci Astronom- amatér, kterou vydávala skupina mládeže, vytvořena r. 1933 při hvězdárně na Petříně. Mnoho pozorování však nebylo dosud zpracováno a připraveno k publikaci.
Při Společnosti vznikly i další sekce. Roku 1928 byla ustavena fotografická sekce, kterou vedl J. Klepešta. Sekci pro pozorování planet vedl od p. 1940 prof. Boh. Polesný v Budějovicích. Na Petříně byly pozorovány planety Mars a Jupiter. Po válce se vedení sekce v Praze ujal Karel Horka, který program rozšířil i na další planety. Na Měsíci byly studovány malé vyvýšeniny, "boule". Po Horkovi se vedení sekce ujal Josef Sadil, který měl dobré spolupracovníky v Příhodovi a Rüklovi. V roce 1941 založil doc. dr. Fr. Link početní sekci, která pod jeho vedením řešila řadu úkolů. U mnohých členů sekce vzbudila trvalý zájem o matematiku.
Další úspěšnou sekcí byla skupina pozorovatelů zákrytů hvězd Měsícem. Na Petříně získala, dík dobrému vybavení hvězdárny, řadu výborných výsledků. Sekci zpočátku vedl dr. Vlad. Guth, později dr. Rostislav Rajchl. Také tato sekce měla vždy dost nadšených pozorovatelů, z nichž jmenujme alespoň Petráčka, Procházku, Vydrovou, Havelku, Hlada, Příhodu a Rükla. Byla by jich ovšem další dlouhá řada.
Zájem o astronomii byl již před prvou světovou válkou u nás značně rozšířen. Svědčí o tom mnoho přednášek prof. Nušla, ing. Štycha, prof. Dittricha, prof. Zdeňka, prof. Malíře a jiných. Založení ČAS však nesporně tento zájem podchytilo a rozšířilo. Vedle toho byla Společnost pro mnohé povzbuzením ve snaze o založení místních skupin přátel astronomie. Již 9. 12. 1919 řeší výbor dotaz Ignáce Vreciona, odb. učitele ze Vsetína. V červnu 1920 byl podobný pokus o založení odbočky ČAS v Železném Brodě, v říjnu 1923 v Plzni. Na to však Společnost nebyla ještě vybavena potřebnou administrativou. Hospodářsky byla velmi slabá a proto ustavení poboček nedoporučila, Později však vznikají kroužky nebo samostatné společnosti v Železném Brodě, Plzni, Budějovicích, Užhorodě, Hradci Králové, Táboře, Ostravě,Valašském Meziříčí, Rokycanech, Brně. První odbor ČAS vznikl v roce 1940 v Přerově, kde ho vytvořila výborné skupina pozorovatelů meteorů, Slunce a proměnných hvězd v čele s neúnavným a obětavým Milošem Venclíkem.
Podobně také Lidová hvězdárna na Petříně byla pro mnohé příkladem, vzorem i povzbuzením. V červenci 1925 požádali představitele Evangelické církve v Hrabové o plán hvězdářské kopule, kterou hodlali postavit na budově nové modlitebny. V únoru 1928 žádá Kroužek přátel astronomie v Železném Brodě o zapůjčení 120 mm refraktoru pro jejich plánovanou hvězdárnu. V březnu 1936 požádal o plány hvězdárny Kroužek v Budějovicích. Téhož roku navrhuje Karel Mráz, člen opery Národního divadla v Bratislavě, zřízení lidové hvězdárny v hlavním městě Slovenska, kde byla ustavena Štefánikova astronomická společnost. V roce 1937 byla otevřena hvězdárna v Budějovicích a 1939 v Táboře. V roce 1943 byla přijata za člena ČAS Valašská hvězdárna, postavena již dříve tamějšími nadšenci v zahradě člena Ant. Ballnéra. Tak se stala hvězdárna na Petříně vzorem a pobídkou nejen u nás, ale i v zahraničí, zvláště v Polsku.