Radioastronomie
Radioastronomie je odvětví astronomie zabývající se studiem nebeských těles prostřednictvím rádiových vln emitovaného fyzikálními procesy ve vesmíru. Rádiové vlny jsou delší než světelné, proto je k zachycení dobrého signálu nutno použít velmi velké antény nebo soustavy antén pracujících společně. Většina radioteleskopů používá parabolickou anténu na odraz vln do přijímače, který detekuje a zesiluje signál na použitelná data. To umožňuje radioastronomům vidět oblohu v rádiové části spektra.
V roce 1931 zkoumal americký radioinženýr českého původu Karl Jansky jako zástupce Bellových telefonních laboratoří rádiové záření. Jeho úkolem bylo identifikovat zdroje rádiového šumu. Kromě nejvýraznějích zdrojů, kterými byly lokální a též i vzdálené blesky, odhalil Jansky záření z oblohy, které muselo pocházet z dalekého vesmíru, neboť jeho poloha se měnila s periodou otočení země vůči hvězdné obloze, nikoli slunci. Ukázalo se, že zdrojem záření je centrum naši galaxie. Jansky se tomuto jevu už dále nevěnoval. Radioastronomie tak musela na svůj zrod čekat do doby postavení prvního opravdového rádiového dalekohledu.
Označení „rádiový dalekohled“ je vlastně poněkud zavádějící, neboť se jedná o přístroj spíše charakteru antény - nelze se jím dívat a ani neposkytuje viditelný obraz. Přijaté informace zpracovává počítač.
Rádiové dalekohledy pracující v současné době nám poskytují zajímavá řešení některých problémů. Stavějí se celé sítě radioteleskopů, jako Merlin ve Velké Británii a australský dalekohled na jižní polokouli. Největší jednoanténní radioteleskop na světě je v Arecibu na Portoriku. Jeho anténa má průměr 305 m a je umístěna v kráteru vyhaslé sopky. Anténa je sice nepohyblivá, ale díky každodenní rotaci Země prohlédne velký pás oblohy. V Novém Mexiku najdeme přístroj zvaný Very Large Array (VLA), který tvoří 27 spojených antén, jež se mohou pohybovat po kolejích a pojíždět po dráze ve tvaru písmene Y.