Světelné pruhy na lednové noční obloze 1940
pokud by ke zmíněným popsaným úkazům měl kdokoli jakékoli poznatky, napište prosím
Říše hvězd 1940/4 - strana 88-90
Roční chod výskytu nočních světelných pruhů vykazuje podle HoSfmeistera význačné maximum mezi 28. prosincem až 11. lednem, jež se letos dostavilo s neobyčejnou intensitou. Mohutná anticyklona s dlouhou řadou dokonale bezoblačných nocí, velmi suchým vzduchem (kolem 20% ) a dohledností několik set km nám umožnila sledovat tento krásný úkaz do podrobností.
První nápadně světlá noc se dostavila s 2. na 3. leden; po mírně světlé noci následující přišlo první maximum se 4. na 5. leden; nejsvětlejší místo oblohy bylo na NE-obzoru, odkud se rozbíhaly světlé pruhy všemi směry, nejintensivnější na severu přes LMi, UMa a CVn, a na jihu přes Hya, Mon, CMa a Lep. Intensita nejsvětlejších míst byla asi 8-10krát větší než Mléčné Dráhy. Zjev trval po celou noc s jen málo proměnlivou intensitou. Také následující noc 5.-6 . 1. byla velmi světlá, takže fotografická deska jevila po 60 min. exposici značný závoj. Po poměrně temných nocech 6.-8. 1. přišlo druhé maximum s 9. na 10. leden, ještě výraznější než prvé. Tato noc byla tak světlá, že fotografování oblohy bylo světelnými objektivy nemožné a v místnosti s 1 oknem bylo lze rozeznat všechny předměty; osvětlení krajiny odpovídalo osvětlení Měsícem asi 4 dny starým a jednotlivé stromy bylo možno rozeznat do dálky několika km. Radiační bod pruhů byl opět na NE v azimutu asi 220°. Následující noci 10.- 12. 1. byly temnější v blízkosti zenitu, ale podél severního i jižního obzoru se táhly velmi jasné pásy v poloze přibližně stejné jako v nocech minulých. Ještě 13. I. bylo možno rozeznat matnou zář nad NE za noci jinak dosti temné, rovněž 14. 1. po západu Měsíce se táhl široký světelný pruh nad obzorem od NW přes N až na SE, zatím co v zenitu bylo velmi temno; jasnost pruhu odpovídala asi Mléčné Dráze.
Základním znakem těchto světelných zjevů je jejich dokonalá průhlednost; na první pohled není zřejmo. zdali jde o světlé pásy na temné obloze, či o temnější pásy - jako se odrážejí na př. cirry - na světlé obloze; hvězdy září stejně na jasných i temných místech. Pouhým okem ani dalekohledem není vidět ani stopy po neostrosti nebo světlých skvrnách kolem hvězd, jež jsou pravidelně zřejmé při průchodu jejich světla cirry nebo cirrostratem. A nejpodivnějším dojmem působí, když při počínajícím rozednívání s příchodem denního světla se objeví hluboce modrá a dokonale čistá obloha, jakoby na ní nic zvláštního nebylo bývalo.
Od polární záře se liší jednak svou malou proměnlivostí a téměř nehybností, jednak nebarevností. Na jednom velmi světlém místě v UMa 4. ledna jsem zjistil velmi pomalý pohyb asi 1° za 2 minuty zhruba od E k W, ale mohla to být také pozvolná změna tvaru skvrny. Barva pruhů je jednotvárně šedá, nejvýš s malým nádechem do červena, rozhodně chybí nápadná žlutozelená barva polárních září. V každém případě přibývá jejich intensity směrem k obzoru, což je zřejmě důsledek perspektivy, podporovaný nepatrnou absorpcí světla na horách.
Hojnost těchto světelných zjevů je v nápadné souvislosti s činností meteorických rojů, lednové maximum souvisí s rojem Draconid; frekvence tohoto roje byla letos nepatrná, dne 4. 1. pouze 7 kusů za hodinu. Za to jsem však zjistil ve středu 3. 1. velikou frekvenci teleskopických meteorů, 14 kusů za hodinu v zorném poli o průměru pouhých 6° v blízkosti / Draconis. Původ světelných pásů je vykládán vniknutím velkého množství kosmického prachu do ionosféry a jejich výška se odhaduje na 200 km nad povrchem zemským; mechanismus jejich vlastního světla se však dosud nepodařilo vysvětlit. Shodou okolností přecházela právě v těchto dnech přes viditelnou polokouli sluneční veliká skupina - pouhým okem patrná - s dvěma obrovskými skvrnami, takže jsme s počátku myslili na polární září. Nápadných poruch v radiovém příjmu, které nastávají současně s poruchami ionosféry, se nám nepodařilo zjistit. Nádavkem k tomu všemu spadly dva veliké bolidy, 4. a 12. I., oba z radiantu Draconid, -6 a -10 velikosti.
Nic z toho všeho se mi nepovedlo vyfotografovat.
ANTONÍN BEČVÁŘ. Štrbské Pleso