Výzkumy v ASU AV ČR (235): Pozorovali staří Mayové Merkur?

Přestože je Merkur jednou z pěti planet pozorovatelných pouhým okem, i mezi profesionálními astronomy se najdou jedinci, kteří toto těleso na vlastní oči nikdy nespatřili. Jde o nejvnitřnější planetu s velkou poloosou oběžné elipsy jen 0,38 astronomické jednotky. Kvůli tomu se Merkur na zemské obloze příliš nevzdaluje od Slunce, a i když může dosahovat zdánlivě vysoké jasnosti, je na večerní nebo ranní obloze snadno přehlédnutelný. Relativně pohodlně jej lze pozorovat jen pár dní kolem tzv. největších elongací, které nastávají zhruba třikrát až čtyřikrát do roka.

V oblasti dnešního Mexika, Guatemaly, Belize, Salvadoru a Hondurasu prosperovalo v historii hned několik rozvinutých civilizací. Zabývaly se převážně zemědělstvím, v němž byly velmi úspěšné, a tak měly jedinečné příležitosti k rozvoji dalších dovedností: řemesel, obchodu, stavitelství, duševního rozvoje a v neposlední řadě i poznávání přírody. Z těchto civilizací stojí za zmínku určitě Mayové, jejichž počátky se datují do druhého tisíciletí před naším letopočtem. Mayové vyvinuli vlastní hieroglyfické písmo, zjevně měli vynikající astronomické znalosti a díky tomu mohli sestavit velmi komplikovaný kalendář. Budovali velká města a stavěli obří stavby z kamene. Zřejmě z důvodu změny přírodních podmínek začala mayská civilizace v druhém až třetím století našeho letopočtu upadat a když do střední Ameriky dorazili v 16. století Španělé, z rozsáhlé říše nezbylo nic a potomci Mayů obývali již jen několik bezvýznamných vesnic.

Když už jsme u mayského kalendáře. Mayové používali kalendář, který byl komplikovanou konstrukcí několika cyklů. Paralelně s ním ovšem používali i tzv. dlouhý počet, tedy počet dní kalendáře od jeho začátku. Tato skutečnost pomáhá s datováním událostí dochovaných v mayských písemnostech. Je možná paradoxní, že v současnosti si vlastně počínáme podobně, přinejmenším v astronomii. Společně s občanským kalendářem, který je sestaven na základě několika cyklů, používají astronomové i kontinuální juliánské datum, které zachycuje počet dní od poledne světového času 24. listopadu roku 4714 před naším letopočtem. Bohužel, nebyly nalezeny žádné písemnosti, které by uváděly data současně v mayském a „našem“ kalendáři.

Historikové tedy hledali nejlepší časový posun, který by oba kalendáře připodobnil, a to nejčastěji s pomocí historických událostí. Že je takové srovnání přinejmenším problematické, ukazuje už skutečnost, že v literatuře je možné najít odvozených posunů (tzv. korelačních konstant) hned celou varietu, lišící se o stovky let. Před třemi desítkami let se problematikou začali zabývat i bratři Böhmové ve spolupráci s Janem Vondrákem a Jaroslavem Klokočníkem z ASU. Čeští autoři využili astronomických záznamů Mayů v tzv. Drážďanském kodexu, což je jedna ze čtyř mayských písemných památek, která přežila do současných dnů. Jde vlastně mimo jiné o mayské astronomické tabulky pokrývající období přibližně mezi roky 280 a 1325 našeho letopočtu, přičemž původ písemnosti se datuje někdy k roku 1200. Čeští autoři využili astronomických záznamů a porovnávali pozorované úkazy, tedy např. heliakické východy nebo západy planet, zatmění Slunce, nebo konjunkce Marsu s Venuší, s moderními astronomickými výpočty. Takto jednoznačně určili korelační konstantu mezi mayským a naším kalendářem, který vyhovuje astronomickým událostem.

Nyní se J. Vondrák s kolegy k práci vrátil. Autorský tým si položil otázku, zda některé ze zaznamenaných pozorování nemohou odpovídat pozorování Merkuru. V Drážďanském kodexu lze nalézt devatenáct událostí, které lze metodou vyvinutou bratry Böhmovými připsat pozorování Merkuru. Datově jsou v Drážďanském kodexu události související s Merkurem jen o několik málo dní posunuty proti datu jeho největší elongace. Vzhledem k tomu, že se Merkur na obloze v období elongací pohybuje pomalu, rozptyl několika dní oproti extrému je velmi přijatelný. Oproti vypočtené efemeridě jsou výšky planety Merkur nad obzorem v elongacích zaznamenaných mayskými pozorovateli uvedeny s nepřesností asi jednoho úhlového stupně, což velmi dobře odpovídá možnostem tehdejších pozorovatelů.

Autoři si povšimli i několika událostí, které svojí periodicitou odpovídaly synodické oběžné době Merkuru, ovšem neodpovídaly žádné z elongací. Takových událostí je v Drážďanském kodexu v současnosti identifikováno devět a jejich okamžiky zhruba odpovídají konjunkcím Merkuru se Sluncem. Ty samozřejmě nemohli Mayové pozorovat, avšak je možné, že je zaznamenávali jako polovinu intervalu mezi dvěma elongacemi.

Studie ukazuje dvě podstatné věci. Za prvé to, že Mayové věnovali i Merkuru patřičnou pozornost, a pokud mohli, zaznamenali jej do astronomických tabulek. A za druhé, nalezená shoda je nezávislým potvrzením správnosti korelační konstanty kalendářů odvozené bratry Böhmovými. Je třeba ještě dodat, že události uvedené v Drážďanském kodexu přibližně do roku 1000 našeho letopočtu nejspíše odpovídají skutečným pozorováním, zatímco záznamy pozdější jsou spíše předpovědí, s ohledem na předpokládaný rok vzniku kodexu. To samo o sobě svědčí o velmi přesné práci mayských astronomů.

REFERENCE

J. Vondrák a kol., Did old Maya observe Mercury?, Serbian Astronomical Journal 204 (2022) 65-79

KONTAKTY

Ing. Jan Vondrák, DrSc., dr. h. c.
jan.vondrak@asu.cas.cz
Oddělení galaxií a planetárních systémů Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.