Zprávy z Kiwilandu (2): Jižní zatmění ve farmářské zemi
Trýznivé účinky cyklóny měly udeřit od severozápadu už v den zatmění, takže jsme se vydali na jihovýchod. V den úkazu jsme se probudili v kempu Ohope Beach za bubnujícího střídavého deště na střechu stanu, při pohledu přes plášť s několika dírami do blankytné oblohy, kterou však v dáli stíhaly další blížící se frontální hradby. To už jsme byli daleko od Aucklandu, poblíž městečka Opotiki, kde nám maorská babička dala 15 minut volného internetu v místní knihovně. Podle posledních modelů se ukázalo, že nejvhodnější bude cestovat směr Gisborne na východním pobřeží (severního ostrova) a hledat lokální díru v mracích…
Pořád času dost, pořád nervy poměrně povolené. Projeli jsme přenádherným horským pralesem skrze mlhu a mrholení a octli se poblíž tohoto většího města. To už se ale čas chýlil k západu Slunce a Měsíc měl vycházet prakticky v době začínajícího částečného zatmění. Zbývaly dvě hodiny do jeho východu. Na Gisborne svítilo sluníčko, ale zdálo se, jakoby azurové jasno odcházelo od pobřeží pryč, a to citelně rychle. Cítil jsem se ztracen. Bez internetu, bez rozhledu a šance na významnější přesun jižněji, kde byl vliv cyklóny nejmenší. Představa, že budu fotit tmavou oblohu, Mléčnou dráhu a rudý Měsíc k tomu, se pomalu rozplývala jako kapka mléka ve vodě a už jsem se připravoval na nejhorší scénáře, při nichž možná snad jen v řídké oblačnosti zahlédnu cosi, co zdánlivě připomíná ducha „zakrvaveného“ Měsíce. Intuitivně jsem tedy nejdřív jel od Gisborne na jih, ale pobřeží stálo hned pod zarostlým horským terénem, od něhož se nasouvala nízká oblaka. A nevedla cesta nahoru, jen po pobřeží. Než bychom tento úsek projeli víc na jih, bylo by pozdě. Zbývala hodina do východu Měsíce. Obrátil jsem se a vydal za posledním jasnem na opačnou stranu. Od frontálních hradeb cyklóny jsme byli daleko, toto bylo evidentně lokální. Projeli jsme městem a já nasadil tempo k cestě naslepo. Po serpentinách jsme dostáli městečka Tolaga Bay na pobřeží, kde jsme zastavili a já se šel pěšky podívat, jak se teda vlastně ta oblaka sunou. Slunce definitivně zapadlo…
Zatmění Měsíce v zodiakálním protisvitu a Mléčná dráha. Foto: Petr Horálek.Jdu si tak švihem k pláži za městem a vidím úchvatný obzor lemovaný špičatými skálami tyčícími se z oceánu. A přímo vedle nich vychází Měsíc. Jenomže to je vše. Oblačnost nechala už jen nízkou škvírku na obzoru a Měsíc stoupající prakticky vzhůru rychle mizí. Rozhlížím se do stran a vidím už jedinou možnou variantu. Zapřáhnout motor 26 let starého Nissana a druhý den na silnici při řízení vlevo prozávodit divoké silniční peřeje horského východního pobřeží až na vyhlášený cíp u městečka Te Araroa, kde se jasno na obzoru evidentně pořád drží. Je to ale přes 80 kilometrů. Začíná částečná fáze zatmění, někde za mraky…
Drandím jak vzteklý, sestra sice mlčí, ale v té napjaté atmosféře cítím, jak je mírně vyděšená z mého tempa. Podle navigace tam máme být za hodinu a půl; úplné zatmění začíná už za pouhou hodinu. Říkám si, zatmění trvá 75 minut, tak ta půlhodinka mě nezabije. Aspoň něco. Kdyby aspoň něco…
Čas běží rychleji než moje řízení (a to se snažím udržovat tu maximální předepsanou stovku mimo obec). Je to fakt jak těžká závodní trasa. Jak se prudce stmívá, orientuju se už jen podle světlého pruhu na obzoru, který je evidentně jasnou oblohou, neboť tam svítí Měsíc. Jenomže zkuste dohnat jasno podle oblohy nasvícené Měsícem, když Měsíc je pomalu užírán zemským stínem a jas jeho veličenstva slábne. Na obzoru pak už nic než kopečky, které při té zběsilé jízdě občas vystoupají a jasno zakryjí a zas není podle čeho se dozvědět, či je toto šílené rozhodnutí správné. Asi po tři čtvrtě hodiny už ale oblačnost nějak řídne a sestra hlásí první hvězdy. Pochopitelně poprvé od odjezdu z Aucklandu mimo město, takže houby poznávám, co vlastně vidím za kus oblohy. Podle navigace míříme na severovýchod, takže hypoteticky naše souhvězdí jen otočená vzhůru nohama. A taky že jo – prosvítá Regulus, vedle mě napravo pak vynikají úchvatné struktury Mléčné dráhy u Jižního kříže. A kráva! Přímo na silnici! Rychle uhnout! Tak uhýbám a snažím se nekoukat na oblohu, věnovat se řízení. Jenže to nejde. Jak řídne oblačnost a silnice se stáčí k východu, konečně máme výhled k Měsíci. Není vidět, ale už znatelně prosvítá Mars a trošku Spica. Pořád není úplné jasno, ale ty hvězdy, občas (za plné jízdy) mizející a pak se zase zjevující dávají jasný signál, že jsme nad nízkou oblačností a ve středním patru jsou díry. Tak už jen, aby byly dostatečně veliké.
Ztemnělý Měsíc, Mars a Spica. Foto: Petr Horálek.Zbývá asi 7 minut do úplného zatmění! A v tom náhle fakt úžasný pohled. Projíždíme neostrou zatáčkou a před námi strakatý bělavý kůň. A nad ním jak obří mince právě chladnoucí z roztopené pece narudlý Měsíc s oranžovou čepičkou. Otočený vzhůru nohama ve společnosti Marsu a Spicy. To by byla fotka, jen zabrzdit. Ale v setrvačnosti jedu dál a prostě jen vyhlížím nejbližší odbočku. Kupodivu nedaleko, polní cesta vedoucí k nějaké farmě, zablácená a poznamenaná nedalekými odpočívajícími krávami. Ale co už. Ten pohled je k nezaplacení. Jen 3 minuty po oficiálním začátku úplného zatmění, uprostřed ničeho na obě strany, vystupuju z auta, žabkama zarážím do bláta a čučím do nebe. Ten pohled zdaleka překonává moje představy. Bělavá Magellanova mračna, jak antický sloup se natahující Mléčná dráha, očima viditelné všechny skvosty jako mlhovina Rosetta v Jednorožci, Klíčová dírka u Jižního kříže, zodiakální most táhnoucí se nízko na obzoru a jeho zesílení velebně umístěný u Marsu a Spicy, tiše utlumený načervenalý Měsíc. Jasně, není to úplné zatmění Slunce, ale musíte uznat, že se vším tím, co tahle nebeská kompozice na tmavém nebi nabídla, jde o neskutečné unikum.
Takže začínám fotit vše, co jsem měl v plánu – mozaikové panorama, „malou planetu“, širokoúhlý záběr na jihovýchod i teda povinně tu kompozici Měsíce a blízkých „souputníků“. Sestra je z toho taky unešená, ostatně zlobí ji jen fakt, že s jejím vybavením toho tolik nenafotí, co já. Ale i tak jí vyšly krásné záběry! Vtipné bylo, že jsme zastihli jen malou díru, která nám dovolila v plné délce sledovat prakticky na minutu jen úplné zatmění. Jakmile se blížil konec, už se nenávratně zatáhlo. Dorazila cyklóna Ita a na další dny jsme se mohli rozloučit s pěkným počasím. Ale trapte se tím po takovém zážitku, že?
Antikrepuskulární paprsky nad Gisborne 18. dubna 2014. Foto: Petr Horálek.No, Ita dorazila v plné síle jen o den později, co už jsme se schovávali v jednom z místních kempů. Bylo to drsné. Vítr trhal stromy – naštěstí ne přímo v naší oblasti, ovšem hladina místní řeky se zvedla pomalu ke kritické hranici a její proud nekompromisně kalil tyrkysovou modř oceánu do drastické „splaškové“ hnědé. Jak smršť po dvou dnech ustala (a celou jsme ji vydrželi ve stanu!), bylo to jak při naturalistické katarzi nějakého katastrofického filmu. Procházka po klidnící se pláži plné sutě, stromů, nafouklá těla mořem vyplavené zvěře. Skoro jsem měl chuť do toho bláta odevzdaně kleknout a děkovat, že to zatmění vůbec dopadlo…
Romantický západ Slunce na Waiotahi Beach. Foto: Petr Horálek.Týden po zatmění už začala být krize – priorita za námi, teď už to chce práci. Když jsme se pomalu vraceli kvůli shánění nějakého přivýdělku do oblasti kiwi-farem, vzali jsme to přes Opotiki. Je tam poblíž městečko Waiotahi se stejnojmennou asi 5kilometrovou pláží se sopečným pískem a na obzoru neustále kouřící se oceánskou sopkou White island. Jeden z top zážitků Zélandu je se nechat vyvést lodí přímo k ostrovu, který si koupil nějaký zámožný kiwák a pěkně na tom šetří na luxusní důchod. To jsme si ale nelajskli, přeci jen už to šlo přes rozpočet. Dojeli jsme však do místa, kde podle průvodce měl stát především přívětivý hostel. Ovšem nás překvapilo, že přímo naproti hostelu byl kemp. Počasí pořád skvělé, hostel by určitě vyšel dráž, takže první a hlavní bylo zjistit, jak to vypadá v kempu. No, musím říct, že příjemněji jsme překvapeni být ani nemohli. Levný, internet zdarma, kajaky zdarma a starší vždy usmívající se majitel s naslouchátkem, který každý den aspoň třikrát obešel všechny hosty, aby se ujistil, jestli jim něco nechybí. Ze stanu člověk vylézal přímo k moři, sopka na obzoru, a když se ten člověk v noci vydal zhruba do půlky té pláže, asi 2 kilometry na západ od kempu, byl naprosto unešen noční oblohou. Jižní obzor byl neskutečně tmavý. Tím směrem leží už jen obrovský hornatý přírodní park. Stejně tak severní obzor, kde je Pacifik a nejbližší pevninou až ostrov Guam u Mariánského příkopu. Měsíc po zatměňovém úplňku přívětivě ustupoval, takže nic nebránilo si poprvé v klidu užít s dalekohledem skvosty jižního nebe. 21. dubna 2014 – památný první pohled do kulové hvězdokupy Omega Centauri přes binar 11x70 se nedá popsat slovy (díky, Honzo Zahajský!). Kropenaté okraje i „rozbublaný“ střed tak, jak to člověk zná při pohledu větším „Dobsonem“ u M13-ky v Herkulovi. Mít tak toho Dobsona namířeného na Omegu. Magellanova mračna se strukturami kumulujících se hvězdných shluků, mlhovina Tarantule jako květinka se žárovkou uprostřed; mlhovina Carina, galaxie NGC 5128 (Cen A) se silným rentgenovým zdrojem záření… mohl bych se rozepisovat na celé stránky a nestačilo by to. Ostatně už bych jen parafrázoval Jirku Duška, co si podobný deník vedl před více jak deseti lety. A jako bonus barevné světélkování vzduchu na fotografiích, které tu zkrátka nechybí asi žádnou noc…
Gejzír v Rotouře. Foto: Petr Horálek.Po prvním šoku z Aucklandu, víkendu na Waiheke, po honičce za zatměním, cyklóně v Gisborne a plážování na Waiotahi beach si člověk najednou našel klid v duši a chtělo se mu začít patřičně cestovat. Normální člověk by to taky beze strachu udělal, vždyť na účtu je ještě nemalá zásoba na minimálně měsíc a půl dovolené. Jenomže (a to fakt, to už asi víte) já nejsem normální. Takže už jsem nemyslel na nic jiného, než na potřebu si najít co nejrychleji práci a začít strádat „kapříky“ na Cookovy ostrovy. Ještě jsem nevěděl přesně kdy – červenec či lépe srpen, ale tak jako tak to mělo být za 3-4 měsíce. A to je sakra málo. Udělali jsme si proto letmý výlet do vyhlášené Rotorui (město stvořené pro obdivovatele termálních pramenů a druhotných geologických projevů sopečné aktivity severního ostrova Zélandu), užili si komerčních atrakcí se všudypřítomnými šikmookými fotografy a pak, ač úchvatné jezero Taupo bylo už prakticky na dosah, jsme to podle náhodného tipu vzali pěkně směr Tauranga-Katikati. Ráj sběratelů kiwi. To jsem ještě netušil, že potom Taupo neuvidím ani další měsíce… a stejně tak mě ani ve snu nenapadlo, jaká realita nás praští přes čumák.
Petr Horálek
www.astro.cz