Zprávy z Kiwilandu (4): Z katedrály na Spícího obra
Opouštíme město duchů (a snad navždy!) s trochou nejistoty v páteři. Plán byl totiž pracovat v kuse až do odletu do ráje, což se s realitou nakonec úplně nesešlo. Nevědomky se nám proto otevřely brány do tohoto jižního světa pro ryzí cestovatele, což při prioritním zájmu vydělat člověku ubíralo na spontánnosti i nadšení z čistého cestovního ducha. Následující tři týdny tak byly ve stylu „Dobře, zkusíme to tam, a když tam nic nebude, aspoň se tam podíváme na přírodu.“ Postupně jsme tak vyrazili na pár lokálních „kýčů“ (rozuměj nejčastěji fotografovaných přírodních útvarů) a já si při nálezu relativně nadějné lokality pro pracovní příležitosti objevil svůj první opravdu pamětihodný kousíček Zélandu pro astrofotografii.
Poslední křížová kontrola, světla svítí, stěrače stírají, výfuk upouští, nádrž napouští. Auťák starší než moje existence burácí překvapivě dobrým zvukem a nejistý plán zní: Northland (nejsevernější cíp Zélandu) a v něm prodloužená sezóna kiwi nebo začínající sběr citrusů. Adios, Katikatos, snad už nikdy více.
Cestu jsme si prodloužili o Coromandelský poloostrov, který skrývá u pobřeží hned několik veleslavných „musíte vidět, musíte vyzkoušet“ lokalit. Vidět i vyzkoušet jsme to chtěli, ale to by nesměl v den odjezdu přijít liják jak z prastaré děravé konve, že nakonec nebylo ani moc nadějí na výhledy v tomhle vskutku přírodou vyřáděném kraji. Večer, vlastně těžce po setmění, se náhle ve vzduchu v prostorách auta začala vyjevovat reálně hrozebná otázka – má to vůbec smysl? A kde se vyspíme? (přeci jen to není van a stavět stan v tomhle nečasu by bylo vážně o nedobrovolné lázni ve vskutku chladné noci) A samozřejmě: Kde se najíme? Pořadí priorit těchto otázek se změnilo při prvním hlasitém vručení mého žaludku, takže jakmile jsme dorazili do oblasti Hot Water Beach (ještě se k ní dostanu), začal zoufalý boj o nějakou otevřenou restauraci. Ne, že bychom si neuvařili sami, ale to bych asi zblajznul těstoviny už za sucha. Čili hotové jídlo bylo jasnou předností.
Hot Water Beach při rozbřesku. Foto: Petr Horálek.Hot Water Beach (ještě pořád se k tomu dostanu víc) ukrýval malebný kempík s nesmírně lákavým nápisem „Chicken and chips“. Prasárnička, jak by řekla má oblíbená kolegyně z brněnské hvězdárny, jak vyšitá. Jenomže majitelka kempu nám s lítostí oznámila, že reštika má dávno padla a jediné místo na ukojení žaludečních tužeb je relativně nedaleko v nějakém městečku Hahei zašitá vinárna „Purangi Winery“. Našli jsme ji snadno – jediná svítící budova široko daleko. Vešli jsme a ukecaný majitel ve stylovém noirovském klobouku nás zprvu hodil do řady, neboť řešil zakázku přes telefon. Ale co následovalo pak, si zasloužilo větší přípravu. Majitel nás uvítal jak VIP hosty a začal těžkotonážní monolog o historii vinárny, navíc s takovým tím „houko-buambouovým“ akcentem, že mu člověk rozuměl tak 4 slova z 5 vět. Nicméně v té smršti jsme prošli celou restauraci, uvnitř v příjemném stylu napůl zděných horských chat, dostali ochutnat typického vína a nabídku přespání venku zdarma v autě. A mezitím už se vyráběla pizza i kuřecí nudličky přesně podle našeho gusta. Když jsme majiteli vysvětlili, že máme stan a fakt dost drobounké auto, zavezl nás na odlehlou louku u lesa, kde jsme si směli přístřešek bez poplatku postavit. A to nám tak věřil, že nás ještě nezkasíroval za jídlo.
Ovšem příjemný šok nabral ještě prudší spád, když jsme se do vinárny vrátili – oba ještě dost hladoví na druhé kolo. Jídlo nám vždycky nosil takový tichý starší pán, který se vždy klidil do ústraní a občas vyhnal kočku od talíře některého z návštěvníků. „Shoot the cat!“ říkal vždycky, když se ta chlupatá mrcha natahovala drápy po zbytku pizzy či oblizovala kečup na straně talíře. Prostě takové milé prostředí.
Když jsme dojedli, rozhodně se nám úplně nechtělo pryč, neboť za zády hřála malá kamna a vonělo dřevo takovou tou vysušenou pryskyřicí. Když decentní pán viděl, že neodcházíme a že dneska i beztak chcíp pes (jen ta jeho kočka byla živá dost), přisedl si a začal opatrně vyzvídat, kdo jsme, co jsme, proč jsme, jaké máme plány. Z milé diskuze se ovšem vyklubal tak neskutečný rozhovor, že po půl druhého měsíce mezi zhulenými flákači jsem se konečně cítil ve správné společnosti a ještě jsem měl co dělat, abych stačil. Z tichého pána se totiž při neskutečné míře skromnosti a pokory vyklubal bývalý profesor matematiky a fyziky na aucklandské univerzitě, zapálený diskutér o kosmologii a člověk s tak neuvěřitelnou životní historií, že by to do něj nikdo na první pohled ani zdáli neřekl. Ono taky na takového člověka tu prostě jen tak nenarazíte a nejspíš ani on nečekal, že by potkal cestujícího nadšence do astronomie.
Jmenoval se Alan a kousek od vinárny měl svou malou chaloupku, tak si přivydělával jako pomocný kuchař a číšník. Malá ručička na hodinách najednou rotovala kolem svého konce jak centrifuga a stačili jsme si vyjasnit Hubbleovu konstantu, Einsteinův-Rosenův most i kosmologické rovnice, které mi nikdy do hlavy pořádně nešly. Alan byl z toho všeho tak nadšený, že v tak pozdním čase nám nabídl ubikaci v jeho skromné chatičce (že prý jeho syn je námořník v zaoceánských lodích, takže má v garáži spoustu lodních rozkládacích matrací). Jeho čistá a nezištná pohostinnost prý pramení z mladých let, kdy taky vášnivě cestoval a v jižní Americe se jednoho dne octl bez jídla i místa ke spaní. Po pár marných pokusech mu zastavil nějaký slušně oblečený pán s nablýskanou károu, z něhož se vyklubal majitel banky. Nabídl mu na týden přístřeší i jídlo a nic za to nikdy nechtěl. Alan si prý z tohohle vzal jediné – že tohle chování chce šířit dál. Ráno dalšího dne přes dvě hodiny, než jsme se vzbudili, jen neskutečně tiše poslouchal staré rádio. Na skřípavé sedačce se ani nehnul, aby nevydala jediný nepříjemný zvuk. Jakmile jsme vylezli ze spacáků, dostali jsme ještě bohatou snídani a pár rad do života včetně jeho vlastního matematického teorému. Ten člověk by klidně mohl vládnout odborníkům na šifrovací číselné soustavy. Naději ale ztratil, když ho široko daleko nikdo nepochopil a on sám nevěděl, kde se se svým intelektem patřičně uplatnit. Takže se věnuje jen „šuplíkové matematice“ a donáší hostům pizzu a kuřecí nudličky. Taková škoda, že Zéland není na génie připravený.
Uvnitř Coromandelské katedrály. Foto: Petr Horálek.To už se píše 6. června, počasí už tak moc nehrozí deštěm a „coromandelské kýče“ jsou na dosah. Pokud sem někdy zavítáte, jistě už obálka od kdejakého knižního průvodce bude vyzývat do špičáků tvarovanými ostrůvky focenými od skály s roztodivným tunelem. Jde o útvar notoricky známý jako Cathedral cove, a i když je to v podstatě jen malá plážička oddělená právě tímhle přírodním skvostem, ten pohled je monumentální. Při přílivu dunivý příboj práská do stěny katedrály a neprostupně rozděluje pláž právě na konci tunelu. Jen šťastlivci či blázni umí proběhnout mezi dvěma fakt silnými vlnami, což je při místní adrenalinové nátuře bez podivu oblíbenou aktivitou. Chytli jsme ovšem příhodný okamžik, protože přibližně půlhodinovou cestu od parkoviště až ke kamenitému zálivu jsme měli takřka pro sebe, čili při návštěvě téhle nádhery jsem si mohl s chutí vyfotit vysněné HDR panorama obou konců tunelu bez jediného živáčka.
Se sestrou v jámě na Hot water beach. Foto: Petr Horálek.Druhým kýčem je pak Hot Water Beach (ano, teď už se k tomu dostávám). Nedaleko od stejnojmenného kempu, kde si můžete půjčit rýč a zjistit časy odlivů, je totiž malebná a dlouhatánská písčitá pláž s výhledem na východ, kterou někde uprostřed dělí roztodivný kamenitý masiv sopečného původu. A právě kousek pod těmi kameny směrem k vodě, když oceán ustoupí, vyvěrá k povrchu dvojice fakt horkých termálních pramenů (oba přes 60°). Takže lokální vyhlášenou atrakcí je vzít si pár těch rýčů a asi dvě hodiny před odlivem začít náruživě kopat jámu tam, kde je cítit teplý písek. Když se to člověku zadaří, má na 4 hodiny vlastní termální lázně s výhledem na vlnobití. No, naše praxe byla mírně pochmurnější, protože jsme tak trošku podcenili povrchové napětí slané vody a při snaze ušetřit pár dolarů jsme si bláhově hodlali vystačit s kovovými miskami od jídla. Odliv byl až dlouho po soumraku a i když voda fakt ustoupila, písek byl fakt horký a lidi fakt dorazili kopat, občasné vlny se zkrátka doplazily až k nám a po každém úspěšném vykopání základu jámy všechno smetly a zarovnaly. Rýč byl zkrátka nepostradatelný – jáma byla hned a rovněž stavba barikády před údery silnějších vln byla snazší a efektivnější. Takže zatímco jiní se už blažili, my pořád hrabali jak děti koryto v písku a znova a znova si nechali práci smést vlnou. Přeci jen se ale jednomu nedalekému páru rozechvěl soucit a tak nás nakonec pustili do svého bazénku. Teprve pak to byla pravá nádhera doplněná romantickým měsíčním svitem vysoko nad hlavou.
Na ranní cestě k Hot Water Beach. Foto: Petr Horálek.Pro mě ovšem vzácnější momenty přišly až další den časně ráno. Nemohl jsem se dokopat ke vstávání, i když mi bylo jasné, že hvězdy nad stanem blyští a Měsíc vklouznul pod obzor. Takže tam někde z pláže se musí majestátně tyčit zodiakální kužel a vůbec obloha tu pro (ne)žalostný počet větších měst bude stát za to. Nakonec jsem přeci jen vylezl z tepla spacáku do chladné, prakticky mrazivé noci. Vyběhl z kempu s nádobíčkem a došel asi na půli cesty mezi základním táborem a pláží. Obloha byla přesně podle představ – Venuše nízko na obzoru v kuželu zodiakálního světla a na opačné straně bělavá mračná stěna tvořená zapadající Mléčnou dráhou. Nikde nikdo. Jen to rychle vyfotit. Jenomže náhoda je blbec a měl sem po ruce všechno krom destičky se šroubem k foťáku na stativ. Než jsem doběhl zpět, našel destičku a vrátil se, už začalo nenávratně svítat, zodiak pobledl a jen tak tak jsem si obkroužil obzor kolem dokola pro líbezné panorama. A teď co? Jít spát? Obloha je křišťálově čistá až na pár obláčků. Tohle by mohla být jediná šance na strašně dlouho k vyfocení východu Slunce nad mořem. No a kdoví, třeba zeleně zableskne…
Modrý záblesk na Hot Water Beach. Foto: Petr Horálek.Tak jsem ukráčel ten zbytek cesty k pláži a už citelně svítalo. Na pláži se opět shromažďovali lidičky s baterkami a rýči – k východu Slunce zrovna příroda načasovala odliv a odkryla horké prameny. Desítky lidí jak hladové hyeny se s ručníkem a v plavkách sbíhaly do toho posvátného puntíku, jen já stál opodál v bundě a šále, ustrnutý u stativu. Bylo to magické ráno. Díky nasvícenému vzdálenému vysokému mraku jsem měl perfektní navigaci, kam namířit foťák. Pečlivě jsem přeostřil asi dvacetkrát, aby to neztroskotalo na takové pitomosti. Obzor žloutl, Mrak žloutl, stožár vzdálené jachty žloutl. Ale Slunce pořád nikde. Remotér v ruce, já celý napjatý jak struna slyšíc ty nedaleké křiky ve šplouchající lázni, čekám na první náznak, první záblesk. Hlavou mi letí vzpomínka, jak jsme na pardubické hvězdárně kdysi testovali postřeh pro osobní chybu při pozorování zákrytů hvězd Měsícem. Byl jsem druhý nejlepší. Tady ale nesoutěžím se sokem. Tady to musí být včas, stůj co stůj. Kupovitá oblačnost vlevo od očekávaného místa východu prudce žloutne na vrcholcích. Už už. Svit! Tak teď. Cvak! A ještě! A ještě! Páni! Bylo to jak rychle se rozsvěcející halogenová žárovka. Čistá zelená se mění ve žlutou a ta v bílou. Jako kdyby někdo příliš nasvítil smaragd. A je po všem, Slunce už šajní jak policajt na noční, a to ho není ani půlka nad obzorem. Teprve zpětný pohled na fotky ovšem odkrývá mnohem posvátnější fakt. První kapičky světla Slunce nebyly zelené, ale čistě modré. Vzácný modrý záblesk! Tak to je slušná odměna za dlouholeté čekání na takovýhle moment…
Po dnech cestovatelské slasti na Coromandelském poloostrově jsme to vzali k původnímu cíli – do Northlandu – přes Auckland. Samozřejmě opět všechno jinak. Abychom nemuseli strávit celý den v autě, navštívili jsme naše slovenské kamarády na okraji kiwáckého velkoměsta. Z plánované jednodenní návštěvy se stal skoro týden a zjištění, že Northland je asi nejchudší část Zélandu s největším problémem hledat práci na sadech, jsme začali ztrácet naději. Naši slovenští druzi, které jsme náhodou potkali při našem příletu na Zéland, to měli srovnané jinak – usadili se v Aucklandu pro regulérní zaměstnání a nějaké popojíždění vůbec nehrotili. Zato já měl prioritně před sebou práci poblíž nějakého fotogenického kraje, daleko od velkých měst. Nakonec po týdnu karma odsouhlasila a přijala moje požadavky, protože jsem našel přes internet pěkný hostýlek v Hastings a majitel byl přímo nadšený pro pomáhání při hledání práce svým hostům. Jasně, z Aucklandu docela štreka, ale kde nic není, ani smrt nebere, a ve velkoměstě zůstat další měsíce by pro mě bylo čisté utrpení. Canon potřebuje vyvenčit. Takže v půli června hurá přes půlku severního ostrova, přes všechny úchvatné přírodní památky bez jediného pozastavení, pěkně do města jablek. Být sběr jablek, byla by to výhra. Ale sezóna už skončila. Jason, majitel hostelu, měl ale „spooooustu“ jiných tipů.
Hned po příjezdu nás ale čekalo spíš zklamání (my nezkušení „working holidayáři“). Z možných pracovních pozic se v závěru nabízelo jen proštípávání kiwisadů po jejich ovocenosné sezóně. V praxi to znamená chodit s kleštičkami pod roštím z kiwi-stromů a nějakým záludným způsobem jejich větvičky sofistikovaně odstraňovat kleštěmi a ještě to dělat co nejrychleji. Absolvovali jsme hodinovou přednášku přímo na sadu, ze které jsem byl zmatený víc jak při prvním setkání s grupovou algebrou. To bylo poprvé, co jsem uznal, že to jejich místní farmaření je přeci jen věda. Ale no dobrá. Co bylo horší, tak jejich jasný požadavek zůstat na sadu minimálně osm týdnů. Já byl ochoten a schopen věnovat tak 6-7… a pak už se pomalu přesouvat ke snu o exotice. A sestra pro změnu byla příliš malá, aby tuhle práci mohla provozovat – na větve nedosáhla. No, co se na první pohled zdálo jako další ze spontánních omylů, přineslo nakonec mnohem sladší ovoce…
Malá planeta Te Mata Peak. Foto: Petr Horálek.Hostel „Sleeping Giant“ totiž neměl své jméno jen tak z rozmaru nějakého pouličního opilce. Oproti Katikati tu byli vskutku skvělí a přátelští lidé, takže nebyl sebemenší problém s nimi nezištně i zištně poklábosit o jejich vášních i zkušenostech. Přineslo to dva dosti vzácné objevy. Tím prvním byl tichý a v poněkud svízelné krizi vzhlížející jediný Čech Michal, který hostel obýval. Když jsem se s ním seznámil, netrvalo ani pár minut k příjemnému šoku. Pro potěchu mi potvrdil pravidlo, jak je svět malý (paradoxně v hostelu jmenujícím se „Spící obr“). Michal totiž pocházel ze stejného města jako já, z města perníku a půlky koně. No a ten druhý objev se stal pro můj zážitkový apetit naprosto osudným. Název hostelu totiž pochází z majestátného kopcovitého přírodního parku, jehož vrchol jazykem Maorů zní „Te Mata Peak“, neboli „vrchol Spícího obra“. Ono totiž, když se na celé pohoří díváte od severozápadu, masív nápadně připomíná ležící mrtvolu nebo prostě vegetícího obra tváří dolů. Ačkoliv je Te Mata Peak jen asi 20 km na jihovýchod od přesvícené dvojice měst Hastings-Napier, na druhou stranu už široko daleko neruší žádný světelný kužel a ve výšce skoro 400 metrů nad mořem se záhy v čistém vzduchu odkrývá úchvatný pohled do nebeských výšin i dálav za obzorem. Právě tady jsem tak měl možnost stanout na prvním opravdu povedeném astrofotografickém ráji.
Měsíční krajina na Te Mata Peak. Foto: Petr Horálek.Poprvé jsme Te Matu navštívili jenom se sestrou pro východ Měsíce a pohled na město. Podruhé už se přidal i Michal a potřetí i brazilská cestovatelka Elise, která jinak celé dny trávila hledáním práce přes internet a později smutným obíháním úřadů, protože v době její nepřítomnosti se do hostelu vloudil zloděj a z jejího pokoje pěkně drze odnesl drahý laptop. Zatímco proměnlivě nadšený Michal (jeden den si chtěl koupit plnoformátový foťák, druhý den už radši hledal letenku na Cookovy ostrovy, třetí den začal básnit o kvalitním tetování…) prošel na Te Matě malým rychlokurzem astrofotografie, Elise byla jen odevzdaná neskutečné kráse temného nebe, o kterém byla přesvědčena, že je jenom hezkým doplňkem při cestování po Zélandu. Netušila, že je toho tam tolik k vědění… i na malém čtverečku oblohy zabírajícím 3 druhy mlhovin, dvě hvězdokupy a jednu z nejbližších planetárních soustav ke Slunci. Najednou jsem si zkrátka zas připadal jak rochnící se ve svém živlu, fotil jak o závod a činil mezinárodní osvětu pod skutečným oknem vesmíru dokořán. Odměnou byly na fotografiích přenádherné struktury červeného atmosférického světélkování, které ve svých nejhustších vláknech byly tušit i pouhýma očima, nepřehlédnutelné Magellanovy oblaky a centrum naší Galaxie takřka na dosah, a to zejména 17. a 20. června večer. A že je Te Mata Peak tak neskutečně lákavým, blahosklonným ale i tajemným prostředím pro astrofotografii, dokázala svým zájmem o měsíc a půl později samotná NASA.
Ovce a jižní Měsíc. Další ráno na Zélandu a ovce, kam se podíváš. Foto: Petr Horálek.Zůstal bych tu i bez práce, kdyby to šlo; Te Mata byl prostě bezednou fotografickou múzou. Vlastně dva dny jsem v Hastings práci přeci jen měl – Jason nám s Michalem našel jednu v sazečské firmě a pomáhali jsme u jednoho úchvatného pobřeží vysoko na kopci sázet stromky u připravované stezky pro cyklisty. Ale pochopitelně to moc nevynášelo, takže nov-nenov, Canon-neCanon, museli jsme se rozhodnout pro radikální změnu s vyšším týdenním příjmem. Tím se měla stát nabídka sběru citrusů v Gisborne, na kterou jsme narazili mezi řečí se dvěma německými cestovatelkami v hostelu. Zatímco Elise se s námi ani nestihla rozloučit a zmizela na cestě do Te Puke, do tamní baličky kiwi, Michal se ochotně přidal k naší pardubické dvojici a vzhůru o další stupínek výše k plnění snu. Už jen dva měsíce…
Petr Horálek
www.astro.cz