Rok 1966 byl jakýmsi vyvrcholením v I. periodě expedic. Pak vývoj již směřoval pozvolna a neznatelně ke katastrofě. Než k ní došlo, podařilo se Vladimíru Znojilovi zorganizovat dvě akce.
V r. 1967 nebyla plánována celostátní expedice, neboť v Praze se měl konat kongres Mezinárodní astronomické unie (IAU), a také se uskutečnil. V důsledku této mimořádné akce byli všichni zaměstnanci ČSAV zatíženi zcela jinými úkoly. Absenci expedice ovšem nemohl přenést přes srdce V. Znojil a uskutečnil vlastní akci. Jednalo se o pozorování meteorů se zakreslováním na základně Úpice – Stará hora. Tato nepojmenovaná expedice byla 21. dle brněnského datování. Jejím programem bylo vyhledávání slabých meteorických rojů a určování výšek teleskopických meteorů.
Zpráva o této expedici mi byla podána se zpožděním a to v takové formě, že mi není známo ani datum začátku a konce expedice. Jisté je, že začala v červenci a skončila v srpnu.
Od V. Znojila to byl dosti odvážný čin. Během roku 1967 se zmenšil počet členů MS o třetinu a navíc byli málo zacvičeni, protože systematické pozorování se zakreslováním se v Brně rozeběhlo právě v tomto roce. Kromě toho nebyli k dispozici někteří pozorovatelé z předešlého roku, mající zkušenosti z expedice HABEŠVEX. Na druhé straně měla hvězdárna v Úpici tradici v pořádání vlastních expedic a tudíž dost velký tým pozorovatelů. Kdo z nich se účastnil Znojilova „podniku“, mi však také není známo. Brněnská sestava tedy byla nakonec následující: Josef Boldiš, Čestmír Greger j.h., Rafael Kreppel, Jarmila Peléšková, Vladimír Znojil a Marie Znojilová.
Příprava expedice v několika dnech před odjezdem probíhala za značných zmatků, které tlumila zaměstnankyně hvězdárny Jitka Klimešová. V den odjezdu bylo na nádraží dopraveno asi 0,2 t materiálu a ten byl vypraven vlakem (snad jako spěšnina, dělali jsme to tak obvykle). Účastníci dorazili do Malých Svatoňovic dříve, než zásilka, což je vyděsilo, ale naštěstí zasáhl ředitel úpické hvězdárny V. Mlejnek a zásilku se podařilo dohledat – dorazila za dvě hodiny. Byla naložena na nákladní auto a dovezena do Horního Maršova, odtud pak již na zádech účastníků o 200 m výš na Starou horu.
Následující den byl hledán vodní pramen, což se za bloudění kolem bažin J. Boldišovi podařilo, když do něj až po kolena zapadl. Pramen však musel být dvě hodiny upravován, aby se z něj dalo čerpat. Dámy se zatím věnovaly přípravě stravy, jejímž základem byly ovesné vločky. Muži zase pracně kopali odpadovou jámu a sociálně-sanitární hygienické zařízení ve velmi obtížném terénu promíseném kořeny a kamením. Mezitím R. Kreppel hledal v Horním Maršově lékaře za účelem ošetření ruky. Po těchto přípravných prací se pak konečně mohlo začít s pozorováním.
Následující dny byly vyplněny pozorováním, přepisováním protokolů a oměřováním zákresů a ovšem hospodářskou činností. Povyražením v dalších dnech byl výlet do Žlutého žlebu, v neznámém terénu podle mapy, jehož průběh odpovídal vysokohorské turistice. V jeho průběhu k ochraně J. Peléškové při sestupu nakonec muselo být použito horolezecké lano, jistil ji Č. Greger. Dalším cílem byla Černá hora. Nakonec s obtížemi bylo dosaženo tábora, kde V. Znojil už uvažoval o aktivaci Horské služby.
5. srpna při přípravě jídla se zase zjistilo, že dochází benzín do vařičů (v obchodě v Horním Maršově se nevyskytoval), pročež se přikročilo ke sběru dřeva na ohniště. Poté, co bylo zažehnuto, začalo intenzívně pršet. Lidé se museli nakonec uschovat do stanu a s obavami vnímali stále klesající teplotu. Potravu, t. j. brambory, se nakonec podařilo připravit po třech hodinách vaření při teplotě 60 °C.
Zápis o průběhu expedice (hlavní zprávu dodal J. Boldiš) sice vynikal literární úrovní coby humoristická povídka, zato však byl v mnohých místech nečitelný a hlavně neposkytl data odborného charakteru. Jisté je pouze to, že všichni zmínění účastníci pozorovali na Staré hoře, kdežto v Úpici byli pozorovatelé z jiných obcí. Přesto tato expedice není evidována jako celostátní. Pozorovací doba, měřená podle aktivity V. Znojila, se blížila 34 hodinám a v materiálu bylo nalezeno cca 67 meteorů spatřených z obou stanic. Materiál byl později s dalším zpracován a publikován. Ač je v zápise zmínka, že Č. Greger na expedici fotografoval, fotografie nejsou k dispozici.