Profil na astro.cz / Stránky pobočky
Co nabízíme? - Možnost stát se součástí skupiny lidí, jejichž společným koníčkem (někdy navíc i povoláním) je astronomie a pozorování krás noční nebo denní oblohy. Pořádáme pravidelné semináře (jednodenní či víkendové) a také pořádáme Astronomickou expedici (letní škola astronomie pro mladé lidi ve věku 15-26 let navazující na Astronomické expedice pořádané na Hvězdárně v Úpici). Členům je také k dispozici e-mailová schránka s atraktivní adresou „něco“@astronomie.cz, prostor pro webové stránky nebo projekt na téže adrese. Na adrese www.astronomie.cz provozujeme vlastní webové stránky s informacemi z astronomie a příbuzných oborů, které jsou k dispozici i široké veřejnosti. Také publikujeme informace pomocí dnes populárních sítí Facebook a Twitter. Členové sekce mohou získat i publikace, na kterých se podílejí naši aktivní členové. Nabízíme i zápůjčky pozorovací techniky.
Z webu sekce (02-2024)
Prvotní nápad - Na samém počátku historie Amatérské prohlídky oblohy stojí jaro roku 1986, kdy se dva přátelé, studenti a astronomové amatéři – Karel Kolomazník a Leoš Ondra – sešli nad sklenkou vína a „poprvé“ si uvědomili podivnost situace, že chybí důkladný a spolehlivý průvodce po několika desítkách nebeských objektů, jež coby demonstrátoři noc co noc ukazují návštěvníkům brněnské hvězdárny. Z této události se dochovala pouze účtenka, která je důkazem, že ona schůzka proběhla. Nutno podotknout, že podobně vznikla i myšlenka pátrání po dílech jednoho českého velikána s kořeny ve Vídni – Járy Cimrmana.
Proto se společně rozhodli, že se sami pokusí poznat hvězdné nebe tak, jak jen to půjde nejlépe – aby se pak s notnou dávkou odvahy, pozorováním nabytých zkušeností a výběrem z literatury pokusili takového průvodce sestavit vlastními silami. Naštěstí tenkrát nevěděli, že něco podobného už ve světě existuje a dokonce v nejedné verzi. Brzy – jak se říká „do roka a do dne“ – zjistili, že sami na břímě, jež se tehdy ještě jmenovalo Brněnská prohlídka oblohy (proč ne, když všichni tehdejší pozorovatelé byli z Brna), nestačí a že se budou muset do práce zapojit další pozorovatelé. Zároveň se sféra jejich zájmu rozrostla na vše, co je vyznačeno ve skvělém a dosud nepřekonaném Atlase Coeli Antonína Bečváře. Prvním z těch nových pozorovatelů se stal Jirka Dušek, který se brzy dostal až do samotného vedení projektu.
Někdy ve druhé polovině roku 1988 se ujal současný název Amatérská prohlídka oblohy a čtrnáctého března 1989 vyšlo první číslo xeroxovaného zpravodaje Bílý trpaslík, který jako odměnu za svá pozorování (a pouze za ně) dostávali všichni aktivní pozorovatelé. Projekt se totiž rychle rozrůstal, takže bylo třeba zajistit zpětnou vazbu mezi vedením a jednotlivými pozorovateli rozesetými již po celém území bývalého Československa.
počátku byl Bílý trpaslík složen pouze z příspěvků Leoše a Jirky, dnes však do něj více či méně pravidelně přispívá mnoho dalších astronomů amatérů i profesionálů. Jeho záběr je široký, je však snaha, aby v něm vycházející články měly alespoň nějakou souvislost s pozorováním objektů noční oblohy. (I když existují výjimky potvrzující pravidlo.)
Amatérská prohlídka oblohy bujela stále rychleji a rychleji. Počátkem roku 1990 vycházel Bílý trpaslík každých čtrnáct dní v nákladu padesát kusů. V archivu popisů objektů shromážděných od všech pozorovatelů bylo k tomuto datu 2500 záznamů o 680 deep-sky objektech (tj. objektech, které leží za hranicemi sluneční soustavy) a navíc ještě 1350 záznamů o pozorování 800 vizuálních dvojhvězd. A také opět došlo (snad pod vlivem atlasu Uranometria 2000.0, který se rok předtím podařilo koupit na hvězdárnu v Brně) k rozšíření pozorovací části na vůbec všechny objekty dostupné amatérským dalekohledům.
Za další tři roky, v práci již vydatně pomáhal Tomáš Rezek a Jan Hollan, nakonec vyšlo přesně 47 postupně tloustnoucích čísel Bílého trpaslíka (kromě xeroxované části začal pravidelně obsahovat množství dalších příloh). Počínaje padesátým číslem (červenec 1991) Trpaslík prudce změnil svou podobu – už nebyl psán na stroji ani tištěn primitivní počítačovou tiskárnou, ale sázen programem TeX a tištěn laserovou tiskárnou. Změnila se i periodicita: z infarktových čtrnáct dní na snad ještě infarktovější dva měsíce. Kromě toho se dvakrát do roka začala konat na brněnské hvězdárně víkendová Setkání členů APO. Mnozí „apači“ se také stali schopnými vedoucími různých zácvikových pozorovacích akcí (především Astronomické expedice v Úpici), nehledě na to, že se někteří z nich věnují astronomii profesionálně (J. Dušek, P. Pravec a další).
V posledním roce neoficiální APO, kdy vyšlo sedm dvacetistránkových čísel BT v nákladu okolo sedmdesáti kusů, bylo navíc zahájeno občasné vydávání sešitů tzv. Knihovničky APO, v jejímž rámci vyšlo více než deset specializovaných brožurek. K prvnímu lednu roku 1994 Amatérská prohlídka oblohy opět metamorfovala, tentokráte ve stejnojmenné občanské sdružení registrované na Ministerstvu vnitra ČR se vším, co k tomu patří. Tím definitivně skončila podoba, ve které se někomu APO jevilo jako uzavřené společenství lidí, jež musí trávit noci pod dalekohledy a nad atlasy, aby tak získali tolik potřebná „pozorování“, za něž jim bude zasílán zpravodaj Bílý trpaslík. Činnost ani zaměření současné a minulé Amatérské prohlídky se ale nijak nezměnil. Jen se vyřešil problém s financováním Bílého trpaslíka a dalších materiálů a nově se umožnil odběr BT těm, kteří by jej byli rádi odebírali již v minulosti, ale čas na pozorování z nejrůznějších důvodů už (výjimečně i prozatím) neměli a nemají.
Následující čtyři roky Trpaslík nadále vycházel: do rozvoje Amatérské prohlídky oblohy se zapojil i Rudolf Novák (specialista na proměnné hvězdy), Pavel Gabzdyl (tzv. lunární složka) a mnozí další. Na základě zaslaných pozorování členů společnosti vznikly takové knihy jako Báječný svět hvězd J. Duška, P. Gabzdyla a J. Hollana, Hvězdné nebe bez dalekohledu alias v novějším vydání Malý průvodce noční oblohou J. Duška a Měsíc v dalekohledu P. Gabzdyla. Jako příloha Bílého trpaslíka začal (a opět skončil) vycházet DiskobolosRudolfa Nováka pro pozorovatele kataklyzmických hvězd a Terminátor Pavla Gabzdyla (po mnoha uspěšných letech skončil) zasvěcující nadšence do tajů měsíčního povrchu.
Činnost Amatérské prohlídky se ale začala paradoxně „dusit“. Jirka Dušek, jako zaměstnanec Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně, se musel často věnovat i jiným – mnohdy s astronomií vůbec nesouvisejícím – aktivitám. Z nenápadného internetového doplňku Bílého trpaslíka, který byl zpočátku rozesílán e-mailem, také po čase vznikly Instantní astronomické noviny, které se věnují popularizaci astronomie a kosmonautiky mezi širokou veřejností. Ty bohužel (nebo naštěstí) „hlavního tahouna“ APO zcela pohltily. Proto koncem roku 1998 došel k zásadnímu rozhodnutí a „žezlo vedení společnosti“ zcela rozumně předal dál. Upřímně řečeno se nechtěl stát „hrobařem“ sdružení u jehož zrodu a dětských let stál. Vedení Amatérské prohlídky oblohy se proto z části přesunulo do Ostravy, kde sídlí současný koordinátor Marek Kolasa. Zdejší skupina pozorovatelů, která se zde během let vytvořila, totiž slibovala budoucí rozvoj společnosti. Marek se tedy stal předsedou Apačů.
Lehce se změnila podoba zpravodaje Bílý trpaslík a na jaře roku 1999 spatřily světlo světa webovské stránky, informující nejen o společnosti, ale především o aktuálním dění na obloze. V roce 2000 se společnost stala oficiálním spolupořadatelem Astronomické expedice, která tehdy probíhala ještě na Hvězdárně v Úpici. Na jaře téhož roku se uskutečnilo první Setkání členů APO mimo prostory brněnské hvězdárny, tentokrát v Ostravě.
Setkání Apačů se začala pravidelně střídat mezi Brnem a Ostravou (podzim, jaro) a tým kolem vedení společnosti se zvětšil, což vedlo k rozšíření činnosti. Proto také v roce 2001 vzniklo archivní CD Bílého trpaslíka 1–100. Michal Švanda převzal v roce 2002 sazbu Bílého trpaslíka a ulevil koordinátorovi, který tak může pracovat i na dalších (mnohdy nepopulárních kancelářských) činnostech. Z darů členů bylo zakoupeno deset triedrů, které si mohou členové zapůjčovat.
Během roku 2002 začala vznikat za aktivní asistence Petra Šťastného, později i Zdeňka Janáka a Pavla Karase nová podoba stránek, které byly také přemístěny na novou a jednodušší adresu – www.astronomie.cz. Stránky začaly být stále více oblíbenými (i mezi nečleny) a s návštěvností se řadí mezi nejnavštěvovanější astronomické stránky českého internetu. Rok 2003 byl ve znamení „měsíce úkazů“ května a byl zakoupen (opět z darů členů) „dvaceticentimetrový“ dalekohled dobson. Petr Scheirich začal vydávat novou přílohu Bílého trpaslíka – Anglický list. Mnohé starší materiály (zpravodaje a přílohy) byly zpřístupněny na stránkách široké veřejnosti.
V dalších letech se do našeho týmu přidal neúnavný bojovník proti světelnému znečištění Jan Kondziolka a také Martin Rybář, který se stal vedoucím Astronomické expedice. Zpravodaj Bílý trpaslík se v duchu doby změnil z papírového na elektronický a opět jej začal vydávat Marek Kolasa. Byl zakoupen rádiový přístroj pro sledování meteorů, naváděná montáž a další příslušenství. Byl kladen i důraz na to, aby APO propagovalo pozorování oblohy a astronomii samotnou mezi širokou veřejností.
Jelikož činnost se stále více prolínala s činností mnohem větší České astronomické společnosti, bylo během roku 2011 a začátku roku 2012 po sérii jednání dohodnuto, že se Amatérská prohlídka oblohy stane její sekcí. Svou práci tak od roku 2012 provádí pod křídly největší organizace sdružující profesionální a amatérské astronomy u nás.
Marek Kolasa časem seznal, že byl náčelníkem už dlouho, a tak se rozhodl již znovu nekandidovat na předsedu. Našel si zalíbení v pořádání seminářů a dalších setkání Apačů, čemuž se věnuje dodnes. Od roku 2015 byl tedy náčelníkem Apačů astronom Petr Scheirich.
Astronomická expedice, která si od roku 2000 (kdy se hlavním pořadatelem stalo APO, si stále držela svůj formát, o kterém se více dočtete na příslušné stránce. V roce 2016 se jejím hlavním vedoucím stal tehdejší předseda APO Petr Scheirich. Rok 2020 byl ale pro Expedici přelomový… Tým vedoucích se rozhodl po letech přesunout Expedici mimo pozemek úpické hvězdárny. A tak strávila Expedice rok na skautské základně v obci Vrchy nedaleko Fulneku.
Tím ale dynamické období pro APO neskončilo. V roce 2021 se rozhodl Petr Scheirich již znovu nekandidovat a kormidla se ujal tehdy ještě student Matematicko-fyzikální fakulty UK Pavel Váňa. Místopředsedou se stal dlouholetý účastník Expedice a nadšený fotograf a průvodce Michal Kroužel, který se zároveň v témže roce stal i hlavním vedoucím Astronomické expedice. Tu bylo navíc potřeba už přestěhovat na stabilní místo. To nám poskytl náš dlouholetý člen a bývalý člen výkonného výboru – Robert Kratochvíl. Astronomická expedice se tak koná každý rok v malebné vísce Sítiny nedaleko Chocně.
Na podzim roku 2023 pak předal Michal Kroužel žezlo předsedovi Pavlu Váňovi a Astronomickou v roce 2024 čeká již neuvěřitelný 66. ročník!
Zrod Amatérské prohlídky oblohy: sex, drogy a rokenrol
Jiří Dušek (2022)
Amatérská prohlídka oblohy se zrodila v roce 1986. Nejdříve to bylo volné, řekli bychom punkové společenství mladých a neklidných pozorovatelů a pozorovatelek, později formalizované občanské sdružení a dnes pobočka České astronomické společnosti.
Jak to přesně bylo, už si nikdo nepamatuje. Vždyť od daných chvil uplynula skoro čtyři desetiletí… Nebyly mobilní telefony, ani sociální sítě, ze všech těch událostí existuje několik málo černobílých fotografií, pár metrů filmových pásů bez zvukového záznamu, řada protokolů okousaných archivními myškami a bezpočet stránek v pozorovacích denících, které ale dnes skoro nikomu nic neřeknou. Takže cokoli, co teď napíšu, bude pravda.
Kdo za to může, je zřejmé a bude odhalen vzápětí. Ale proč se tak stalo, stojí za hlubší úvahu. Na první pohled se nabízí konstatování, že jsme měli motivaci, čas a chuť. To by ale nestačilo. My jsme totiž navíc měli neuvěřitelné štěstí být u toho, když starý svět „umíral“, aby dal prostor novému. Kdy frustraci z osmdesátých let konce 20. století nahrazovala neuvěřitelná divokost devadesátek a kdy se otevíraly dveře k novým informačním světům a také nedostupným nebo zcela novým technologiím, na které jsme se už nemuseli koukat skrz dráty na Šumavě nebo ve vysílání rakouské televize.
Byla to doba charakterizovaná úslovím „sex, drogy a rokenrol“.
Byli jsme všichni nabití testosteronem a estrogenem. Ostatně tehdy vznikla celá plejáda dodnes vzkvétajících (i odkvétajících) manželství. Byli jsme neklidní, nechali se mořit nedostatkem melatoninu během nočních hlídek prolévaných kávou a provoněných levnými cigaretami. Tancovali jsme v rytmu otáčející se hvězdné oblohy. Vesmírné objekty před námi díky Amatérské prohlídce oblohy vystupovaly ze stránek knih i časopisů, aby se staly našimi dobrými známými s podivuhodnými osudy.
A jako správní rockeři jsme také byli radikalizovaní – kritizovali jsme zkostnatělost hvězdáren i tápání tehdejší České astronomické společnosti a hledali alternativu ke dvěma téměř nesmiřitelným a pro nás tak trochu sektářským skupinám „meteorářů“ a „proměnářů“. Abychom sami navenek působili jako dogmatici.
Byla to neuvěřitelná doba. Kdo si dnes vzpomene na milimetrový papír s pauzákem, pomocí kterých se analyzovaly světelné křivky? Na „krmítko“, v němž se choulil pozorovatel zapisující údaje o spatřených meteorech? Na nekonečně tlusté svazky SAO katalogu s jasnostmi hvězd nezbytných pro analýzu rozostřovaných komet? Na ručně kreslené synoptické mapy z hlášení stanice Hvězda? Kdo si na to všechno ještě vzpomene? Kdo to vlastně zažil?
Legendy tvrdí, že na samém počátku byli dva přátelé, studenti a astronomové amatéři: Leoš Ondra a Karel Kolomazník. Ti se totiž na jaře 1986 sešli nad sklenkou vína ve vinárně Pod radničním kolem, kde si ale kupodivu nepovídali o ženských, nýbrž o tom, že jim chybí důkladný a spolehlivý průvodce po několika desítkách nebeských objektů, jež coby demonstrátoři noc, co noc ukazovali návštěvníkům brněnské hvězdárny. Kvůli nedostatku kvalitních astronomických publikací byly totiž zpravidla závislí na ústních sděleních od starších průvodců, která však podobně jako „hra na tichou poštu“ ztrácela i ty poslední špetky věrohodnosti.
V té době totiž neexistoval ani internet, ani xerox, ani stolní počítače, ani astronomické atlasy, ani červené ledky, ani knížky o krásách oblohy, ani dalekohledy, ani mobilní telefony, ani... Největším pokladem byl obří binokulární dalekohled Somet binar 25x100, jenž se vyráběl krátce po druhé světové válce, několik atlasů uchovávaných pod přísným dohledem knihovníků a rozpadající se publikace staré mnohdy desetiletí.
Leoš a Karel došli k rozhodnutí, že se sami pokusí poznat hvězdné nebe tak, jak jen to půjde – aby se s notnou dávkou odvahy, pozorováním nabytých zkušeností a výběrem z literatury pokusili takového průvodce pro ostatní hvězdopravce sestavit. Původně to měla být jen pracovní pomůcka pro brněnské průvodce hvězdnou oblohou, nakonec se však zrodil ambiciózní projekt pokoušející se shrnout vědění o nebeských tělesech, které lze pozorovat běžně dostupnými astronomickými přístroji. Naštěstí tenkrát nevěděli, že něco takového už ve světě existuje, dokonce v nejedné verzi. A také, že se chystá neutuchající příval objevů zprostředkovaný nejrůznějšími, pozemskými i vesmírnými observatořemi, který přepíše téměř vše. Další důkaz, že ani ti nejlepší pozorovatelé hvězd do budoucnosti prostě nevidí.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byl výhradním zdrojem informací o nebeských objektech americký časopis Sky and Telescope. Takže pokud jste se chtěli dobrat k jiným astrofyzikálně zajímavým informacím nebo se podívat na originální zdroje, nezbývalo než googlovat – analogicky. Mezi otázkou a odpovědí zpravidla uplynuly desítky hodin, často dny. Museli jste totiž sednout na autobus a vydat se do knihovny Astronomického ústavu v Ondřejově. Dodnes vzpomínám na dřevěné regály, mezi kterými jsem se za vysokoškolských studií protahoval jako divoch ve fantastické džungli. Stále ještě cítím tu dřevitou vůni a slyším ten šustot po hmatu drsného papíru.
Vraťme se ale zase na začátek. Leoš brzo došel k rozhodnutí, že osloví i další pozorovatele a že se bude věnovat všem objektům, které byly vyznačeny ve skvělém a dosud nepřekonaném Atlase Coeli od Antonína Bečváře. Tehdy jsem do projektu vstoupil já.
Někdy ve druhé polovině roku 1988 se ujal současný název Amatérská prohlídka oblohy a 14. března 1989 vyšlo první číslo xeroxovaného zpravodaje Bílý trpaslík, který jako odměnu za svá pozorování (a pouze za ně) dostávali klasickou poštou všichni aktivní pozorovatelé. Na jeho poslední stránce byl unikátní seznam všech, kteří se do projektu zapojili jako první. S odstupem času lze konstatovat, že z mnohých z nich se stali výjimeční pozorovatelé, dokonce profesionální astronomové. David Farinič, Kamil Hornoch, Filip Hroch, Tomáš Hudeček, Pavel Marek nebo Milan Antoš – to jsou jména, která leckomu něco řeknou dodnes.
Bílý trpaslík měl obrovský vliv na celou komunitu. Propojil všechny pozorovatele, díky familiárnímu přístupu, ale i originálním informacím, vytvořil „analogovou“ síť pozorovatelů, kteří byli u toho, i když se dívali z nejrůznějších koutů Československa. Archiv pozorování proto rychle rostl, ostatně „apači“ trávili u dalekohledů stovky hodin ročně. Brzo v něm bylo na tisíce záznamů o stovkách deep-sky objektech (tj. objektech, které leží za hranicemi Sluneční soustavy) a neméně vizuálních dvojhvězd.
Karel se začal brzo věnovat jiným aktivitám, v dalších rocích ale pomáhal Tomáš Rezek a Jan Hollan, takže nakonec vyšlo několik desítek postupně tloustnoucích čísel Bílého trpaslíka. Pod vlivem atlasu Uranometria 2000.0, který se podařilo koupit na brněnskou hvězdárnu, se dokonce původní projekt rozrostl na vůbec všechny objekty dostupné amatérským dalekohledům.
Jen taková poznámka, abyste vnímali kontext… V celém Československu se tehdy nacházela jediná kopie zmíněného hvězdného atlasu, kterou si pozorovatelé ilegálně kopírovali… A když do jedné z nich Leoš Ondra ručně dopsal identifikaci všech dvojhvězd, kopírovala se tato jedinečná kopie (a časem i kopie z kopie kopie). Stejně tak jsme vydali zmenšenou verzi Atlasu Coeli, která se pak stala součástí nejedné astronomické knihovničky. Snad by nám to Antonín Bečvář prominul.
Počínaje padesátým číslem Trpaslík v červenci 1991 prudce změnil podobu – už nebyl psán na mechanickém stroji(!), ani tištěn primitivní počítačovou tiskárnou s mapkami kresleným tuší a propisotem, ale sázen programem TeX a tištěn laserovou tiskárnou! Kromě toho se dvakrát do roka začala konat na brněnské hvězdárně víkendová Setkání členů APO. Zde patří velký dík Zdeňkovi Mikuláškovi a Zdeňkovi Pokornému, že něco takového umožnili a že se zatnutými zuby tolerovali naše poněkud nestandardní sešlosti… Já bych to – jako současný ředitel Hvězdárny a planetária Brno – hned zakázal.
Když tak nad tím přemýšlím, Amatérská prohlídka oblohy a všechny s ní spojené aktivity pro nás byly takovým astronomickým „skautem“. Vzniklo jedinečné společenství, pro které byla důležitá samotná cesta, nikoli cíl. Měli jsme rituální pravidla, specifický slovník, vzdělávali jsme se, bloudili jsme po stopách Galilea, Messiera nebo Herschela, někteří z nás k tomu přisypávali nejrůznější zajímavosti, a my to všechno zaznamenávali na stránkách pozorovacích deníků, familiárně označovaných jako „nočníky“. Něco jiného bylo si o nebeských jevech číst, něco jiného bylo přesvědčit seneb o jejich existenci na vlastní oči.
Pozorování oblohy – denní, ale především té noční – bylo jako návyková droga. My jsme pohledem mezi hvězdy doslova žili a mnozí tomu dokázali podřídit téměř vše.
A přála nám i příroda. V devadesátých letech nebyla noční obloha ještě tolik ušpiněná umělým světlem, takže stačilo vyjet za město, aby se mezní hvězdná velikost hravě přiblížila k 6 magnitudám. A taky oči nám lépe sloužily. Na nebi se proháněly více a ještě více jasné komety, Perseidy i Leonidy předvedly úžasné přeháňky. Orbitální stanici Mir doháněl raketoplán, my mudrovali nad soumrakovými jevy, Jupiter se srazil se Shoemaker-Levy 9, v dohledu se ocitla planetka Toutatis.
To, když se podařilo na tmavé obloze „vytlačit“ Severní Ameriku, zahlédnout některou z mnoha temných mlhovin v Mléčné dráze, vykreslit světelnou křivku před očima se měnící CY Aquarii, s jednoduchým spektroskopem se přesvědčit o čárovém spektru planetární mlhoviny, ulovit těsně nad obzorem galaxii NGC 253, přesvědčit se na vlastní oči o tom, že Perseidy skutečně vylétají z radiantu na rozhraní Persea a Kasiopeji, ulovit supernovu, co vzplanula v galaxii M 81, zachytit zjasnění družice Iridium, sledovat drobné hrbolky v měsíčních mořích, zahlédnout Saturnův prstenec z boku… to všechno byly nepřekonatelné zážitky podobné lovení bobříkům z Rychlých šípů.
K prvnímu lednu roku 1994 Amatérská prohlídka oblohy metamorfovala ve stejnojmenné občanské sdružení se vším, co k tomu patří. Tím definitivně skončila podoba, ve které se někomu APO jevilo jako „uzavřené“ společenství lidí, jež musí trávit noci pod dalekohledy a nad atlasy, aby tak získali tolik potřebná pozorování, za něž jim bude zasílán zpravodaj Bílý trpaslík.
Do rozvoje Amatérské prohlídky oblohy se zapojil Rudolf Novák (specialista na proměnné hvězdy), Pavel Gabzdyl (tzv. lunární složka), Jan Janča a mnozí další. Pod vlivem Lucie Bulíčkové jsme rozostřovali hvězdy, abychom zjistili jasnosti nejrůznějších mlhavých objektů, Tomáš Hudeček mluvil o zákrytech hvězd planetkami, Kamil Hornoch o kometách, David Farinič o CCD kamerách a internetu. Jako příloha Bílého trpaslíka začal (a opět skončil) vycházet Diskobolos Rudolfa Nováka pro pozorovatele kataklyzmických hvězd a Terminátor Pavla Gabzdyla zasvěcující nadšence do tajů měsíčního povrchu.
Na základě zaslaných pozorování členů společnosti vznikly takové knihy jako Báječný svět hvězd (autoři J. Dušek, P. Gabzdyl a J. Hollan), Hvězdné nebe bez dalekohledu (J. Dušek) a Měsíc v dalekohledu (P. Gabzdyl). Lze říci, že na těchto základech stojí mnohé, dodnes vydávané české publikace.
Pro mne osobně se historie Amatérské prohlídky oblohy uzavřela v roce 1999, kdy atomy tohoto světa poskládaly internetový Návod na použití vesmíru (vyšel též na CD), ve kterém jsem se za přispění mnohých pokusil sepsat výsledky našich pokusů o kompendium každého pravověrného pozorovatele. Tehdy už také vycházely Instantní astronomické noviny, vyrostlé z newsletteru Instantní Bílý trpaslík…
Původní cíl, který se zrodil v hlavách Leoše a Karla, se dosáhnout nepodařilo. Zakladatelé Amatérské prohlídky oblohy zestárli, rozprchli se po celém světě a ten za čtyři desetiletí prošel neuvěřitelnou proměnou. Bylo to vše marné? Rozhodně nikoli. Musím přiznat, že Amatérská prohlídka oblohy, resp. atmosféra tehdejší pozitivní deviace, mi dala skoro všechno, co mi nestihli věnovat mí rodiče. Díky ní jsem získal většinu celoživotních přátel, moji ženu a pak vlastně naše děti. Při demonstrování na brněnské hvězdárně jsem ztratil ostych bavit se s cizími lidmi, bez ohledu na jejich počet i téma. Pomocí Bílého trpaslíka jsem se naučil psát – sice stále s chybami, ale snad stylisticky zajímavě. A naše sny o tom, jak sepíšeme toho nejlepšího průvodce po hvězdném nebi, formovaly mé představy o podobě současné Hvězdárny a planetária Brno.
Všechny ty chvíle, slovy replikanta z Blade Runnera, se ztratily v čase, jako slzy v dešti. Pořád ale zůstal neklidný, svým způsobem vzpurný pocit z doby, kdy nás ovládal astronomický „sex, drogy a rokenrol“. I když už to není takový zuřivě hořící plamen, jako na počátku, déšť času ho neuhasil.