S velkým zájmem o sluneční výzkum se objevila i snaha získat z různých pramenů záznamy o slunečních skvrnách co nejdále do minulosti. Astronomové však narazili na problém, v období od roku 1638 do roku 1715 není mnoho záznamů o výskytu slunečních skvrn či dalších jevů souvisejícího s vysokou aktivitou Slunce, např. polárních září. Vysvětlení tohoto jevu podal v článku „Prodloužené minimum slunečních skvrn“ sluneční fyzik Edward Walter Maunder. Dospěl k závěru, že Slunce v tomto období bylo skutečně beze skvrn, tedy normální cyklus sluneční aktivity byl z neznámého důvodu přerušen. Tato hypotéza byla potvrzena studiem výskytu radioaktivního uhlíku C14.
Radioaktivní uhlík C14, s poločasem rozpadu 5 730 let, vzniká ve vysoké atmosféře jadernými reakcemi způsobenými dopadem částic kosmického záření o vysokých energiích. Uhlík se dostává do nižší atmosféry a ukládá se do živých organismů. V době vysoké sluneční aktivity opouští Slunce velké množství nabitých částic, říkáme jim sluneční vítr. Sluneční vítr strhává sluneční magnetické pole daleko do meziplanetárního prostoru. Do atmosféry Země proto nedopadá mnoho nabitých částic kosmického záření a výskyt radioaktivního uhlíku C14 je minimální. Platí tedy, čím vyšší sluneční aktivita, tím menší koncentrace radioaktivního uhlíku C14 v atmosféře.
Na počest E. W. Maundera se nazývá nízká sluneční aktivita od roku 1638 do roku 1715 Maunderovo minimum.