GC6XECH
26.12.1678 - 24.8.1735
jezuita, misionář v Číně, matematik, astronom, hudebník, první český sinolog
Karel Slavíček se narodil v Jimramově. Po studiu na brněnském gymnáziu absolvoval studium na Filozofické fakultě Olomoucké univerzity. Čtyři roky zde zůstal jako pedagog a poté odešel do Prahy, kde se věnoval studiu teologie. Jeho koníčkem se staly matematika a astronomie.
Po studiích působil jako kněz v Jičíně, aby se následně stal profesorem matematiky na gymnáziu ve Vratislavi. Roku 1710 byl profesorem hebrejštiny a matematiky na univerzitě v Olomouci, kde dosáhl doktorátu filosofie a složil řádové sliby jezuitského řádu. Z Olomouce odešel do Brna, kde požádal r. 1714 o vyslání na misijní cestu, na kterou se o rok později vydal, a to nejprve do Lisabonu. Tam se spolu s jezuity bavorským Janem Köglerem a portugalským Andreasem Pereyrou v březnu 1716 nalodili směrem do Číny, aby se po půlroční plavbě dostali do Macaa.
V Číně pak Slavíček strávil zbytek života. Kromě odborných prací z oboru astronomie napsal i pojednání o čínské hudbě. Stal se autorem prvního plánu Pekingu. Pro svou zdatnost v přírodních vědách se stal oblíbencem císaře. Karel Slavíček zemřel v Pekingu 24. srpna 1735 a je pochován pod dodnes zachovalým náhrobkem s čínským nápisem na hřbitově poblíž městského paláce.
Po celou tu dobu udržoval čilý korespondenční styk nejen s rodnou Moravou a Čechami, nýbrž i s řadou předních evropských učenců té doby. Dopisy, které si Slavíček v letech 1723–35 vyměnil s různými adresáty, obsahují řadu jeho vědeckých postřehů a námětů, výpočtů, plánků, tabulek, přehledů a polemik, často značného rozsahu, jež mají velkou cenu pro dějiny evropského poznávání čínské vědy, zvláště matematiky a astronomie. Zároveň jsou výmluvným svědectvím o nebývalém zájmu tehdejšího učeného světa o vývoj a stav vědeckého poznání v Číně.
Jeho jméno nese planetka (31124) Slavíček.
Podklady
Karel Slavíček (pokřtěn 26. prosince 1678, Jimramov – 24. srpna 1735, Peking) byl katolický kněz, jezuita, misionář v Číně, matematik, astronom, hudebník a první český sinolog.
Karel Slavíček se narodil v domě U Slunce na jimramovském náměstí 24. prosince 1678. Po studiu na brněnském gymnáziu absolvoval dva roky bohosloví a studoval tři roky na Filosofické fakultě Olomoucké univerzity. Čtyři roky zde zůstal jako pedagog a poté odešel do Prahy, kde se věnoval další čtyři roky studiu teologie. Jeho koníčkem se stala matematika a astronomie. Jako student také sestavil podrobný plán Prahy.
Po studiích působil dva roky jako kněz v Jičíně a pak se stal profesorem matematiky na gymnáziu ve Vratislavi. Roku 1710 byl profesorem hebrejštiny a matematiky na univerzitě v Olomouci, kde dosáhl kromě jiného doktorátu filosofie a složil řádové sliby jezuitského řádu. Odtud odešel do Brna, kde požádal roku 1714 o vyslání na misijní cestu. V létě 1715 se vydal do Lisabonu. Tam se spolu s jezuity bavorským Janem Köglerem a portugalským Ondřejem Pereyrou v březnu 1716 nalodili na loď do Číny a po půlroční plavbě se dostali do Macaa. Cestu si krátil studiem čínštiny.
V Číně pak Slavíček strávil zbytek života. Kromě odborných prací z oboru astronomie napsal i pojednání o čínské hudbě. Stal se autorem prvního plánu Pekingu. Pro svou zdatnost v přírodních vědách se stal oblíbencem císaře.
Karel Slavíček zemřel v Pekingu 24. srpna 1735 a je pochován pod dodnes zachovalým náhrobkem s čínským nápisem na hřbitově poblíž městského paláce.
Karel Slavíček, Čína a evropští hvězdáři
Josef Kolmaš
Publikováno: Vesmír 73, 337, 1994/6
Mezi četnými evropskými misionáři, kteří na počátku 18. století působili v Číně, byl také český jezuita, matematik, astronom, kartograf a hudebník P. Karel Slavíček. 1) Narodil se 24. prosince 1678 v Jimramově na Moravě a do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil po šestiletých gymnazijních studiích v Brně dne 9. října 1694. Vykonav tamtéž dvouletý noviciát, studoval tři roky filozofii v Olomouci, načež tam byl čtyři léta gymnazijním profesorem postupně v prvních čtyřech třídách. Potom poslouchal čtyři roky bohosloví na pražské univerzitě; na kněze byl vysvěcen r. 1706. Po absolvování tzv. třetí probace v Jičíně v letech 1708 - 1709 byl na podzim r. 1709 poslán do Vratislavi za profesora poetiky, tj. páté třídy gymnázia, a rok nato (1710) za profesora hebrejštiny na olomouckou univerzitu. V letech 1711 - 1712 tam učil matematiku a byl kazatelem a regentem konviktu. Roku 1712 byl promován na doktora filozofie a téhož roku složil také čtyři řeholní sliby. Roku 1713 byl dále akademickým kazatelem a profesorem matematiky. V letech 1714 – 1715 byl v Brně českým kazatelem a pomocníkem bývalého profesora matematiky v Praze a v Madridu P. Jakuba Kresy (1648 – 1715), svého někdejšího učitele, při úpravě jeho matematických spisů.
Ale jeho touha se nesla, jako u mnoha jiných mladých jezuitů, do misií. Proto se k tomuto poslání nabídl na podzim r. 1714 a již v říjnu byl vybrán pro Čínu, zároveň s Bavorem P. Ignácem Köglerem (1680 – 1746) a Portugalcem P. Ondřejem Pereyrou (1690 –1743). Mimo obecné požadavky vědecké a mravní, jež se žádaly od každého nastávajícího misionáře, měl navíc to, že rozuměl výborně matematice a byl dobrý výkonný hudebník; to také rozhodlo o jeho určení pro Čínu, kde se od misionářů Tovaryšstva Ježíšova žádala znalost aspoň jednoho oboru právě uvedeného. Proto byl hned vybrán jako velmi schopný.
Z Brna odešel v létě r. 1715 do Prahy, odkud napsal 10. července 1715 řádovému generálu Michelangelu Tamburinimu (1706 - 1730) děkovný list, první z jeho zachované korespondence. Z Bavorska, kde se sešel s Köglerem, se odebral (neznámo, zda přes Ostende, či přes Janov) do Lisabonu, kde našli zmíněného třetího společníka. Z Lisabonu odjel potom 13. března 1716 okolo Afriky do Číny, kam dojel bez zastávky za půl šestého měsíce. Po Novém roce 1717 dorazil do svého definitivního působiště Pekingu, odkud se později jenom nakrátko vzdaloval za účely vědeckými a zdravotními. V Číně Slavíček působil až do své smrti 24. srpna 1735, tedy dohromady 19 let. Po celou tu dobu udržoval čilý korespondenční styk nejen s rodnou Moravou a Čechami, nýbrž i s řadou předních evropských učenců té doby. V originálech či opisech máme zachováno celkem osm jeho dopisů odeslaných z Číny do vlasti: šest dopisů P. Juliu Zwickerovi (1667 – 1738), v letech 1714 – 18 novicmistru brněnské koleje T. J. a později provinciálu české řádové provincie (1725 – 29), a sice dva dopisy zaslané z Kantonu do Brna, jeden zaslaný z jihočínského Nan-čchangu do Prahy a tři zaslané z Pekingu do Brna, respektive do Prahy. Dále jeden dopis zaslaný z Pekingu blíže neznámému P. Tomáši Matoušovi do Čech a konečně jeden dopis zaslaný z Nan-čchangu provinciálu P. Františku Retzovi do Prahy. Český překlad těchto dopisů, s výjimkou toliko dopisu Retzovi, uveřejnil Josef Vraštil v citované knize.
Kromě dopisů převážně osobního charakteru, prezentujících Slavíčkovy dojmy z plavby lodí do Číny, první kontakty s neznámou zemí, její civilizací a mravy, respektive líčících situaci v čínské misii, zahrnuje jeho “literární„ pozůstalost ještě několik dalších dopisů, ať už psaných jím samým či ve spolupráci s jinými, nebo jemu adresovaných, obsahujících ponejvíce informace rázu vědeckého – jeho vlastní astronomická pozorování či kartografická měření, prováděná v Číně a zasílaná předním evropským učencům v Paříži a Petrohradě. Ti se na ně také ve svých pracích patřičným způsobem odvolávají. 2)
Lze důvodně předpokládat, že Slavíčkových dopisů do Evropy bylo mnohem více, než kolik jich máme zachováno (např. mezi r. 1719 – 22, 1724, 1728–29, kdy soupis jeho korespondence nevykazuje žádnou položku). Jeho rodinné dopisy se sotva zachovaly, aspoň nejsou známy. Rovněž nevíme, zdali pěstoval vědeckou korespondenci s domácími hvězdáři na univerzitách, např. pražskými, olomouckými nebo vratislavskými.
Ze zachovaných Slavíčkových „vědeckých“ dopisů, adresovaných evropským hvězdářům, respektive sinologům, se autorovi podařilo v různých evropských archivech a knihovnách v Paříži, Glasgowě a Petrohradě shromáždit a identifikovat celkem čtrnáct dopisů: jeden dopis z Nan-čchangu, poslaný neuvedenému adresátovi v Číně, 3) pět dopisů, zaslaných francouzskému matematikovi a astronomu P. Štěpánu Soucietovi T. J. (1671 – 1744) do Paříže a jeden Soucietův dopis z Paříže Slavíčkovi do Pekingu; jeden společný dopis I. Köglera, O. Pereyry a K. Slavíčka, zaslaný z Pekingu ruskému akademikovi sinologu Teofilu Sigfrídu Bayerovi (1694 – 1738) do Petrohradu a jeho odpověď týmž třem pisatelům, odeslaná z Petrohradu do Pekingu; jeden Slavíčkův dopis, odeslaný z Pekingu Bayerovi do Petrohradu a dva Bayerovy dopisy, odeslané z Petrohradu Slavíčkovi do Pekingu. A konečně dva dopisy vyměněné mezi Slavíčkem v Pekingu a francouzským astronomem a geografem J. – N. Delislem (1688 – 1768), působícím v Petrohradě.
Dopisy, které si Slavíček v letech 1723 – 35 vyměnil s uvedenými adresáty, obsahují řadu jeho vědeckých postřehů a námětů, výpočtů, plánků, tabulek, přehledů a polemik, často značného rozsahu, jež mají velkou cenu pro dějiny evropského poznávání čínské vědy, zvláště matematiky a astronomie. Zároveň jsou výmluvným svědectvím o nebývalém zájmu tehdejšího učeného světa o vývoj a stav vědeckého poznání v Číně.
V některých z těchto listů se najdou také narážky na známý Slavíčkův zájem o čínskou hudbu (z jeho listů do vlasti víme, že Slavíček ovládal hru na spinet a byl zběhlý i v hudební teorii), případně poukazy na jakési jeho již hotové, či aspoň připravované dílo z této oblasti. I když takové dílo by bezesporu bylo nadmíru zajímavé a cenné pro kulturní dějiny naše a obecné, nepodařilo se mi bohužel cokoli podobného v archivech objevit. Asi opravdu žádné nebylo. Ostatně Slavíček sám se v tomto ohledu vyjádřil zcela jednoznačně (v dopise T. S. Bayerovi z 23. července 1734): „Illud miror, unde audiveris in scriniis meis de Musica Sinica multo praestantiora a me ipso elaborata contineri. Equidem Libros Sinicos de Musica habeo, de qua in pectore multa, in scriniis elaboratum nihil.“ (Divím se, odkud ses dozvěděl, že v mých zásuvkách leží mnohem cennější, mnou samým zpracované věci o čínské hudbě. Mám zajisté čínské knihy o hudbě, o níž chovám ve svém nitru mnohé, avšak v zásuvkách nemám hotového nic).
Z vyjmenované Slavíčkovy korespondence s evropskými učenci budiž zde uveden ukázkou jeho dopis Štěpánu Soucietovi z 22. září 1731, v němž pisatel pojednává o svém plánu města Pekingu (viz zde jeho reprodukci) a o způsobu, jakým ho vytvořil. Latinský originál tohoto dopisu o dvou listech a třech přílohách je uložen v knihovně Pařížské observatoře.